Je tomu asi měsíc a půl, co česká kultura přišla o jednoho ze svých významných představitelů. Filip Topol, vůdčí osobnost kapely Psí vojáci a undergroundu 70. a 80. let, zemřel den předtím, co měla být pokřtěna jeho kniha Jako pes. Nakladatelství Revolver Revue vydalo tři povídky z poloviny 80. let, oficiálně dosud nepublikované.

Sám Topol na tyto rané práce téměř dočista zapomněl a se smíchem je nazýval svou šokovou terapií. Jeho přítel Viktor Karlík je objevil víceméně náhodou. Právě jeho ilustracemi jsou pak texty obohaceny – jedná se o společné kavárenské účtenky, které velmi případně dokreslují ladění celé knihy.

Svazek konkrétně obsahuje povídky Na zdraví, Den a noc a Jako pes. Poslední z nich Topol kdysi vydal vlastním nákladem. A co že nám nabízejí? Jak alespoň částečné znalce Psích vojáků nepřekvapí, hlavní motivy zde tvoří hudba, alkohol, vztahy ke světu i k ženám, vše v prožitcích úzkostného protagonisty, v kterém můžeme lehko spatřit samotného autora.

Nutno však podotknout, že už v těchto poměrně velkých slovech se nachází drobné rozpory. Obsahem sice odpovídají pravdě, tedy vskutku, povídky zobrazují tápání mladého člověka, který miluje hudbu a má problémy s alkoholem, ovšem co se týče navozené atmosféry a formálního zpracování, dojem je poněkud vlažný.

Řečeno přesněji, bez obalu a s veškerou úctou: umělecké kvality se, ač ne tak úplně vzdáleně, nepřibližují těm v hudebním projevu. Ze skladeb Psích vojáků jsme zvyklí (a to i z těch z dob autorova mládí, kdy psal tyto povídky), že každé slovo sedí, řeže, škrábe, rve a kouše – zkrátka, že vše působí jak má, že jsme přiraženi k židli a vtaženi do jednoho velkého reje.

V tomto případě však „jenom“ napjatě čekáme, co přijde dál, znovu navnazováni povedeným postřehem hledáme opravdové sousto. Obraty nás chytí, ovšem neudrží. Texty nemají dostatečně pevnou strukturu, nemají oporu samy v sobě natolik, aby dokázaly udržet i čtenáře. Po přečtení v nás zůstává neurčitý pocit, pocit, že nám něco – ač zajímavě, tak jen – proklouzlo mezi prsty.

S jistou dávkou nadsázky se dá říci, že tímto svým rysem povídky velmi věrohodně zachycují obraz samotného autora – ať už z raného koncertního běsnění, či z let pozdějších, už znatelně postižených nemocí: slabost, citlivost, rozháranost. Vypadá to, že Topol nechal do povídek příliš proniknout vlastní osobnost, neudržel si dostatečný odstup.

Ovšem pouhá kritika rozhodně není na místě. Všechny tři povídky mají své kvality  a jsou zajímavé nejen samotným autorem či datem vydání.

"Dobrý den, já jsem Abstraktno"

Jak už bylo naznačeno, texty v nás probouzejí především zvědavost. Že měl totiž Filip Topol literární talent, je znát, a zjišťujeme to velmi sympatickým způsobem. Výrazná je především schopnost zpředmětňovat a personifikovat abstraktní skutečnosti, v tomto případě emocionální stavy.

V povídce Den a noc například autor neřekne, že „XY byl v depresi.“  - řekne, že jej Deprese spolu s Potřebou (myšlena potřeba na alkohol) chytá za ruku a vede ulicí. S vypitými skleničkami přichází Opatrnost a Potřeba ustupuje do pozadí.

Zobrazovaná skutečnost tak dostává mnohem komplexnější charakter. Ve zhuštěném a zároveň přirozeném a čtenářsky přístupném prostoru je plasticky zachyceno spektrum jemných aspektů, tolik vlastních psychickým stavům.

Na jiném místě je popisována situace, kdy protagonista potká svého přítele, o kterém si myslí, že s ním byl předešlého večera na víně, přičemž se jednalo o rum. Rozčarování z tohoto omylu je popisováno jako deformace přítelových slov – ta následně padají na chodník a náš hrdina je musí rychle sebrat, aby si o něm kolemjdoucí náhodou nemysleli něco špatného.

Do třetice je zajímavý moment v povídce Na zdraví, kdy je hlavní hrdina pohroužen do poslechu oblíbené hudby – Mozarta. Vyhlíží z okna na ranní ulici a doslova říká: „A při Sanctus už jsem byl mimo sebe, kdybych chtěl, mohl jsem se i obejít.“

Zde, s těmito pouze neúplnými úlomky, se dostavuje kladný aspekt Topolova literárního hledání: celé básnické vidění je vsazeno do přirozených kulis. Ač nejsou hrany popisu vždy spolehlivě pevné, protagonistovi jeho úzkostný monolog věříme a jsme velmi ochotni se jím nechat vést.

Zde bych viděla jeden z hlavních přínosů publikace. Právě svojí přístupností může být dobrým startovním vodítkem pro ty, kteří se s Filipem Topolem chtějí seznámit také jinak než skrz hudbu. Tématika zaujme začínající teenagery, kteří o autorovi nemusí vědět zhola nic.

Na závěr je nutné dodat, že vše dosud řečené je řečené člověkem, který underground 70. a 80. let nezažil, Filipa Topola naživo neviděl, a vše, co o něm ví, ví z druhé ruky. Předpokládám, že obdobně je na tom většina čtenářů TST.

V návaznosti na to bych Vám ráda položila otázku: Jak vidíte vliv předešlých informací o autorovi a době, v které žil, na vnímání a hodnocení jeho díla?

Nesporným faktem totiž je, že určitá propast mezi měnícím se aktuálním časem díla vždy bude, a to obzvlášť u děl takto silně autobiografických a spjatých s dobou svého vzniku.

Nakonec, každý z nás si může jen domýšlet, představovat a snažit se vžít do situace generace našich rodičů. Nakonec – především a prostě – „je mladej“. Jako pes.

_______________________________________________________________
Bottom line
: S Filipem Topolem je neodmyslitelně spjat jeho intenzivní boj s vlastními vnitřními démony. Jak vidíte vztah mezi uměleckou hodnotou a charakterem člověka v jeho osobním životě?

Související