Jak strašně zrazen a v pasti se cítí člověk, když už nemůže nikam uniknout. Zrazen štěstím a náhodou, neúspěšně uniká před realitou. Před skutečností, která je pořád blíž a blíž. Jakési vnitřní pnutí ho drží v ráži. Vymýšlí pořád dokola nové způsoby úskoků a kliček. Problém mé generace: Za každou cenu obejít pravidla a udělat to tak, abych se nenadřel. Jenže, co když už to prostě nejde? Co když už žádné kličky nepomůžou?

Každý se pak bohužel musí donutit k přijetí střízlivé skutečnosti a následků, které zapříčinil svým jednáním.
Zrazen náhodou… Pocit a neutichající svrbění myšlenky, že kdybychom se v jedné setině rozhodli jinak, nic špatného by se nestalo. Náhoda nás ale podfoukla. Nechala nás na pospas ostatním lidem a systému, který běží podle osudových osnov.

Je sobota. Brzké dopoledne. Slunce žhne tak, jako by si muselo vynahradit předešlé, studené jaro. Pražská tramvajová trasa ze zastávky „Náměstí hrdinů“ je až k Hlavnímu nádraží uzavřena. S krosnou na zádech a třiceti stupňovým vedrem v patách jít pěšky nehodlám. Dopravu zajišťuje autobus s rafinovaným názvem „X“.

Rozhoduji se, jestli mám jet jinou tramvají ze zastávky opodál, nebo naskočit na tento provizorní miniautobus. Když tak chvíli přemýšlím, vítězí nade mnou lenost. Zůstávám stát a čekám. Po nějaké minutce si uvědomuji, že nemám koupený lístek. Jenže to už přijíždí „Xko“ a druhá tramvaj již dávno odjela. Zapomněl jsem ještě k tomu všemu zmínit, že vlak, na který zoufale potřebuji nasednout, stíhám s rezervou zhruba půl minuty.

Již není kam utéct

No nic. Poprvé v životě to risknu bez lístku. Je víkend. Revizoři přece ještě musí spát a ke všemu je to náhradní doprava. Šance, že se objeví na některé ze zastávek, je mizivá. Nastupuju tedy do autobusu a ležérně se opírám a opěradlo pro vozíčkáře. „Vážení cestující, probíhá kont…“ Dveře přede mnou se nenávratně zavírají. Tep mi stoupá do nebeských výšin. Jsem jako parní hrnec. Co teď? Vylézt okénkem o velikosti poštovní obálky? Omdlít? Utíkat? Kam!? Revizor musel v autobuse čekat, už když vozidlo vyjíždělo z depa. Jinak si to neumím vysvětlit. Jedině, že by se kontroloři jízdenek naučili teleportovat.

Jde ke mně. Zběsile hledám lístek v peněžence i přesto, že tam nikdy žádný nenajdu. Lidé kolem se po mně začínají s lítostí ohlížet. Vyprávím příběh, jak jsem si nechal legitku doma. To ale není pravda. Mám ji u sebe. Je už dva měsíce prošlá. Revizor mi před oči strká modrý papír. Podpis. A je to. Co teď? Otáčím se. Nepřítomně hledím z okna. Vedle ze sedačky mě pozoruje mladý kluk a pronáší teatrální větu do nepříjemného ticha: „To sou svině.“ Usměju se a čekám na konečnou zastávku.

Pud sebezáchovy

Po příjezdu na nádraží si ihned prohlížím vystavený doklad a hledám v něm skulinu. Přemýšlím, jestli by se čas a datum nedali vymazat obyčejnou gumou… Nebo mám jít koupit nějaké rozpouštědlo? Je možnost, zakoupit si legitku na měsíc a poté pozměnit čas na pokutě? Možná, jenže to mi vzápětí dochází, že revizor má kopii. Automaticky mě napadá, jak jej vystopovat a kopii mu sebrat. Ale to už strkám svou kartu do bankomatu a vybírám těch zatracených, dříve poctivě vydělaných sedm set korun, které teď budu muset utratit za svou hloupost, lenost a nepoctivost.

Od této zkušenosti už mám po ruce lístek vždycky. A jakkoliv to jde, chodím pěšky nebo se dopravuji jinak. Je mi ze mě špatně, když pomyslím na to, že lístek stojí jen čtrnáct korun a vlak mi tehdy stejně ujel.


Bottom line: Zkusme se nad sebou během začátku školního roku trochu zamyslet, ujasnit si cíle a životní priority. Chovat se v naší společnosti tak, abychom ze sebe měli mi a lidé kolem dobrý pocit. Zkrátka… přestaňme už podvádět a kličkovat.

Související