Zákon o svobodném přístupu k informacím má umožňovat veřejnosti kontrolovat práci úředníků. Jeho současné znění má ovšem několik zásadních chyb, které umožňují úřadům vydání informace blokovat. Dostat se k informaci, kterou se úřad rozhodne tajit – typicky platy svých zaměstnanců nebo uzavřené smlouvy –, je téměř nemožné. Jediným způsobem, jak takovou informaci získat, pak zůstává správní soud. Ten ovšem obvykle trvá kolem tří let.

Nečasova vláda svěřila řešení nedostatků ministerstvu vnitra. To se vydalo po dvou cestách – vypracovalo jednak novelu informačního zákona, která ovšem lepí jen jednu z mnoha děr, jednak zadalo analýzu, zda by pomohlo ustanovení informačního komisaře. Ten by měl na starost jak „tvrdé“ úkoly, jako přikazovat úřadům poskytnutí informací, tak „měkké“ záležitosti, tedy metodické vedení úřadů a působení směrem k jejich otevřenosti.

Novelu jsme připravili, ale je to zmetek

Pod vedením čerstvého ministra Chovance se teď ministerstvo rozhodlo obě cesty ukončit a premiéra Sobotku požádalo o zrušení práce na novele infozákona. „Při projednávání novely v Legislativní radě vlády byly vůči materiálu vzneseny zásadní námitky,“ vysvětluje důvody mluvčí ministerstva Břetislav Oliva. „Je téměř jisté, že přijetí návrhu ve stávající podobě by nedoporučila. Ministerstvo vnitra bude navíc v roce 2014 předkládat speciální novelu informačního zákona, která bude transformací evropských směrnic o využívání informací z veřejného sektoru do českého práva.“

„Vyhýbavé a alibistické vyjádření Ministerstva vnitra zakrývá, že ve skutečnosti nebylo schopno připravit kvalitní návrh zákona podle zadání vlády,“ reaguje Oldřich Kužílek, poradce pro otevřenost veřejné správy a autor původního infozákona. „Vláda požadovala zlepšení přístupu k informacím, ale úředníci ministerstva – často proti vůli vedení resortu – toto zadání otáčeli tak, aby se přístup k informacím výrazně omezil.“

Úřady informačního komisaře nechtějí. Takže nebude

Ministerstvo vnitra zároveň oznámilo zastavení analýzy informačního komisaře. „Z meziresortního připomínkového řízení vyplynulo, že většina připomínkových míst považuje zřízení tohoto institutu za zbytečné, proto jsme požádali i o zrušení tohoto legislativního úkolu,“ píše Oliva. „V praxi jsou navíc problémy spojené s porušováním práva na informace v podstatě marginální. U soudu skončí jen 0,4 % všech vyřizovaných žádostí.“

„Bez vlastního názoru a vize, jak se má oblast transparentnosti, stokrát skloňovaná v prohlášeních vlády i politických stran, reálně uskutečňovat, nechalo ministerstvo i tento materiál rozbřednout do neslané nemastné podoby,“ reaguje Kužílek. „Fakticky tím popírá úkoly a záměr jak předchozí, tak současné vlády v oblasti přístupu k informacím a transparentnosti. Vláda by tyto úkoly protikorupční strategie neměla rušit, ale vrátit ministerstvu, aby je konečně zpracovalo kvalitně a na úrovni současného evropského a světového vývoje.“

Otevřenost: dobře se o ní mluví, nikdo ji ale nechce

Zastavení novelizace znamená zabetonování neutěšené situace v přístupu k informacím. Uváděná 0,4 % případů, kdy se žadatel obrátí na soud, jsou zkreslená tím, že soudní rozhodnutí přijde za zmíněné tři roky – v době, kdy už má informace obvykle výrazně nižší hodnotu. K soudu se proto dostane minimum sporů, neuspokojených žádostí je řádově více.

Právo na informace patří ve státní správě k pravidelným otloukánkům. Nečasova vláda se například přihlásila k mezinárodní iniciativě Partnerství pro otevřené vládnutí a zavázala se k několika konkrétním krokům, z nichž téměř žádný nesplnila. Obě hlavní strany Sobotkovy vlády se zase hned po volbách přihlásily ke hnutí Rekonstrukce státu, které požaduje povinné zveřejňování smluv, nyní se snaží vycouvat.

Přečtěte si podrobnou analýzu, zda by Česku pomohl informační komisař.

Související