Hasan Zahirović se kvůli studiu divadla přestěhoval z Bosny a Hercegoviny do Česka. Proč si zamiloval Brno, jak žije divadlo v Bosně a proč překládá české autory? Člen výboru Společnosti bratří Čapků a zakladatel divadelního festivalu Yougo! odpovídal na otázky Kláry Šmejkalové.

Žijete v Česku od roku 2006. Byl pro vás rozdíl mezi Bosnou a Českou republikou velký? Jaké byly vaše první dojmy? 

Byl jsem zpočátku překvapený, jak moc se lišíme, nejen mentalitou. Před odjezdem jsem si myslel, že jsme Slované s podobnými slovanskými jazyky, ani naše regiony nejsou tak vzdálené. Brzy jsem však poznal, že nemáme podobného skoro nic. Možná jsem si to podvědomě zjednodušil, abych snáze opustil vlast. Člověk musí totiž nejdříve poznat historické souvislosti, aby pochopil českou mentalitu a smířil se i s tak obtížnou češtinou.

Narazil jste někdy na výraznější problémy jako cizinec?

Byl jsem to přece já, kdo si vybral Českou republiku, já jsem se tedy musel přizpůsobit a vše nepříjemné jsem bral jen jako nedorozumění. A bylo to právě Brno, které mne srdečně „objalo“, přestože jsem neuměl pořádně ani pozdravit. Brno bylo mým světlem na konci tunelu. V Praze bych se tehdy snad zbláznil. Město utvářejí lidé, ne psi a památky. Dnes mi chybí už jen teplejší počasí a v pase trvalý pobyt, abych se cítil jako doma!

Češi vymysleli "pohodičku"

Změnil se během pobytu v Čechách nějak Váš pohled na Bosnu a Hercegovinu?

Určitě. Každý den vidím výhody, ale i zápory. Zde je pořádek, kterého si lidé neváží. Skoro každý si na něco stěžuje. Na straně druhé právě Češi vymysleli „pohodičku“. Předtím jsem nikdy neslyšel uprostřed problému: "To neřeš, to je dobrý. To je v pohodě." Říkám si, kdybych se vrátil, změnil bych doma spoustu věcí. Jenže vlast se nejlépe miluje v cizině. Bohužel mi poválečné bosenské období znechutilo úctu k životu a dodnes se léčím z válečných traumat.

V Sarajevu jste už předtím vystudoval pedagogiku a herectví, v Brně pak divadelní vědu. Viděl byste nějaké výraznější rozdíly v bosenském a českém školství?

Ano, a to nejen v základní organizaci, kterou vymyslel už výjimečný Komenský, ale i v přístupu k výuce. Školský systém, včetně komunikace mezi pedagogy a studenty, je úplně jiný. U nás je profesor na fakultě pan „Někdo“, vzbuzující oprávněné obavy, pokud si nekoupíte jeho knihu. V Brně i v Praze mám profesory, kteří mi moc pomáhají, a přitom se neohánějí svojí odbornou činností, nenosí své knihy na přednášky, kde je studentům nutí. Kdybych věděl, jak bezplatné a férové je zde studium, už dávno bych z Bosny odjel.

V Brně jste se podílel na dramaturgii projektu Yougo!. Co bylo hlavním záměrem a jak se naplnila Vaše očekávání?

Nejen podílel, jsem autorem celé koncepce hlavního programu festivalu Yougo!, který se zabýval současnými autory bývalé Jugoslávie, jejichž tvorbu výrazně ovlivnilo válečné období devadesátých let minulého století. Zajímala nás také fragmentární dramaturgie, která je tady sice známá, ale ne tak populární jako na Balkáně. Hlavním záměrem bylo kvalitně přeložit současné jihoslovanské hry, protože za posledních 60 let v tomto směru nikdo skoro nic neudělal, zato v meziválečném období bylo v Brně uvedeno na scénu 36 her jugoslávských autorů, včetně opery a baletu. Brno bylo jihoslovanským dramatikům otevřeno, na rozdíl od Prahy, která spíše prahla např. po anglických dramatech. S kolegyní Alfabetou Janou Cindlerovou jsme tedy začali hned překládat „naše“ hry. Když říkám naše, myslím tím bývalou Jugoslávii, kde jazykům a mentalitě rozumím.

Jsem pyšný na svoje Brno, Yougo!, na spoustu umělců, kteří byli ochotni zúčastnit se festivalu, zvlášť na organizační divadlo Feste s ředitelem Jiřím Honzírkem a produkční Bárou Doležalovou, bez které by hodně věcí nebylo. Jsem pyšný na vzácné diváky, brněnská média, úžasné zážitky! Yougo! přineslo Činohernímu klubu v Praze hru Niny Mitrović, kterou uvádělo rok po brněnském čtení. Časopis Disk vytiskl několik překladů. Mám pocit, že ten festival stále žije!

V Bosně je divadlo jiné

Řekl byste, že se liší přístup lidí v Čechách a v bývalé Jugoslávii k divadlu nebo ke kultuře celkově?

U nás se potkáváme v kavárně, zatímco vy v divadle! U nás by bylo směšné, kdybyste někomu darovali lístek do divadla jako dárek k narozeninám. Hrajeme jen několik představení za měsíc a nemůžeme ani naplnit sál. Už téměř neznáme přestávku během představení. Když jsem hrál v Národním divadle v Zenici, bylo důležité, aby představení netrvalo déle než hodinu a půl. V našem divadle se stále řeší život a problémy současného člověka. A herci nic nepředstírají. Hrají jakoby to bylo naposledy. 

Před několika dny bylo Sarajevo zase v plamenech. Tři hlavní sarajevská divadla hned uvedla hru o vzpouře v ulicích města. Jak je to možné?! Místo toho, aby se divák v divadle odreagoval, uvolnil a posílil v optimismu, opět na divadelních prknech viděl to, co před chvílí v ulicích, znovu se "zapálil další oheň"!

Myslíte, že právě drama může fungovat jako prostředek, jak se vyrovnat s národní minulostí? V čem byste viděl specifikum oproti ostatním žánrům?

Většina dramat vzniká, když se má něco říct. Píše se velice rychle a má se promlouvat současným srozumitelným jazykem. Má často vybrané „poslání“, zřídka je literaturou ke čtení. Hodně her dnes ani neuvidíte v tištěné podobě.

Co Vás vlastně vedlo k přestěhování se do Prahy?

Chtěl jsem co nejlépe uplatnit své herecké a komunikační schopnosti. Začal jsem tehdy studovat doktorandské studium na DAMU, vzali mne do výboru Společnosti bratří Čapků, už nezbyl čas k přemýšlení, abych se vrátil zpátky. V Praze to „frčí“! Je zde obrovský výběr! Nejsem sice „Makropulka“ a nebudu žít věčně, abych mohl vše zhlédnout, ale jsem velmi zvědavý a vážím si každého okamžiku!

Moravští autoři jsou blízcí bosenskému srdci

Vnímáte nějak rozdíl mezi Čechami a Moravou?

Když jedete od severních českých hranic směrem na jih, je čeština měkčí, lidé přirozenější, otevřenější a usměvavější. Asi je to tím větrem?!

Přeložil jste z češtiny několik moravských autorů, například Jana Skácela. Jsou Vám nějakým způsobem bližší? Máte pocit, že mohou bosenské publikum oslovit více?

To, co je blízko mému srdci, bude určitě blízké i bosenskému člověku. Skácelem jsem léčil nostalgii za Moravou a Bosnou. Fascinoval mě i Jiří Mahen svou Hercegovinou, je to neznámý, krásný poetistický cestopis o Bosně a Hercegovině (tady ho skoro nikdo nezná), a kdo jiný by to měl přeložit než já. Něco se prostě musí pro univerzum udělat! Také Milan Uhde mě oslovuje! Celé meziválečné brněnské divadelní období, o kterém občas píšu nebo přednáším. Už dlouhá léta sbírám různé informace o působení bratří Čapků na Moravě. V červnu tohoto roku organizujeme se Společností bratří Čapků zájezd na Moravu po stopách bratří Čapků; zastavíme se v Brně, poté ve Skalici nad Svitavou, ve mlýně, kde žila princezna z Krakatitu, velká Karlova láska a především kamarádka, Věra Hrůzová, provdaná Skoupilová. Z úcty k tomuto přátelskému vztahu odhalíme desku na Mikšově mlýně.


Bottom line: Myslíte si, že divadlo může hojit rány minulosti? Mají čeští a moravští autoři co nabídnout našim východním bratrům - Slovanům?

Související