Je Gruzie novou Jugoslávií? Z perspektivy brněnské Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity by se to tak mohlo zdát. Jezdí tam totiž skoro všichni. Studentský spolek BeInternational zprostředkovává mladým lidem možnost vycestovat na mezinárodní projekty organizované díky programu Mládež v akci. Jednoho takového pobytu se v květnu letošního roku zúčastnil i David Rypel, student druhého ročníku právě na FSS. 

O podobných projektech již bylo napsáno mnohé a leccos lze dohledat na webu BeInternational, proto záměrem tohoto článku je ukázat i jiné stránky takového cestování a napovědět tak potenciálním zájemcům, co mohou čekat a čeho se naopak obávat nemusí.

David se o kavkazský region dlouhodobě zajímá v rámci studia a návštěva post-sovětského prostoru byla lákavou možností, jak si rozšířit obzory o osobní zkušenost. Vzhledem k tomu, že program sliboval společenské vyžití v podstatě nonstop, rozhodl se na místo dopravit individuálně. Dlouhá cesta k pobřeží Černého moře začala na brněnském nádraží Grand, zahrnovala autobus, vlak, letadlo, využití městské dopravy i méně obvyklé prostředky přepravy.

Odjet na týden uprostřed zkouškového období s sebou přináší zajímavé výzvy. Hned tou první bylo psaní seminární práce v stísněných prostorách autobusu Student Agency. „Seminárku jsem nakonec psal na území celkem tří různých států. Po příjezdu do Prahy jsem pokračoval v nočním vlaku do Varšavy a finální úpravy jsem dodělával až na místě, v pauzách mezi jednotlivými programovými bloky.“

Zajímavým zážitkem byla jízda takzvanou maršrutkou. Jedná se o v Gruzii naprosto běžný způsob meziměstské dopravy zajišťovaný menšími dodávkami, které pendlují mezi danými cílovými zastávkami podle zásady „chytneš si tu svou, řekneš, kde chceš vysadit, a jedeš“. Je fascinující, že takto (ne)organizovaný systém funguje, a ačkoliv dojet do cílové destinace na minutu přesně by mohl být problém, nezdá se, že by to někomu z místních vadilo.

„Jelikož jsme na letiště v Kutaisi přiletěli v noci, kromě překvapivě moderních letištních budov jsme celou cestu až do přímořského Kobuleti nic moc neviděli. Ráno jsem si proto šel zaběhat, přišlo mi to jako ideální způsob, jak se ve městě trochu zorientovat. Celé letovisko, dříve zřejmě vyhledávané místo pro radovánky bohatých soudruhů, které se jako štrůdl táhne podél pobřeží, vypadalo, že i v sezóně už může na svá nejlepší léta jen vzpomínat. Samotný hotel, vybavený ve stylu zlatých sedmdesátých let, byl spíš polofunkční. Na druhou stranu, místní údržbáři se celou dobu snažili ho ze všech sil vylepšovat, a tak se pořád něco natíralo a montovalo,“ vypráví David.

Pivo, Becherovka, Jágr a Masaryk

Programu se kromě lidí z České republiky účastnili také studenti z Ázerbájdžánu, Ukrajiny, Polska, Itálie, Turecka a samozřejmě Gruzie. Kontakt a dialog mladých lidí z odlišných kulturních i ekonomických podmínek je bezpochyby jedním z největších přínosů podobných projektů. I proto byly tři večery z celého týdne věnovány představení jednotlivých zemí, jejich tradičního jídla, pití a zvyklostí.

Česká skupinka dlouho přemýšlela, jak Česko ostatním nejlépe představit, ale když v obchodech viděli lednice plné lahvového piva českých značek, měli jasno: Připravili jsme soutěž v pojídání piva lžící, což se ukázalo jako dobrý způsob jak prolomit ledy. Já jsem z Čech vezl domácí utopence, které i přes počáteční rozpaky z toho, co to vlastně je, nakonec rychle zmizely. Ale Becherovka stejně chutnala všem asi nejvíc. Nakonec jsme ostatní nechali hádat různé české osobnosti. Zatímco Jágra znali všichni, Masaryka neuhodl nikdo, nejblíže byl tip, že se jedná o představitele české pop music.“ 

Co oceňuje David na Gruzii nejvíce? Kromě čači, lokální pálenky, která se prodává v přepočtu za sympatických 40 korun za láhev a má tu příjemnou vlastnost, že usnadní seznamování v novém kolektivu i těm nejzakřiknutějším jedincům, jsou to místní lidé. Angličtina se tu na rozdíl od ruštiny moc neuplatní, ale i přes jazykovou bariéru je to prý jedna z nejvstřícnějších zemí, které kdy David navštívil. „Všichni si s námi chtěli povídat, fotografovat se, ukazovali nám, jak správně pít čaču, a vůbec se kolem nás docela nezištně točili. Když místní policie viděla naše obavy z přecházení silnice – měli jsme pocit, že pro přežití v provozu je nejdůležitější respektovat pravidlo troubím, tedy jedu  zastavila kvůli nám kompletně dopravu, abychom mohli přejít.“

Je ovšem otázkou, nakolik jsou právě města Kobuleti a Batumi, neboli gruzínské Las Vegas, jak se mu přezdívá, reprezentativní ukázkou skutečné Gruzie: „Obzvlášť Batumi, to byl shluk mrakodrapů, na pláži zoo, všude fontány. Vydali jsme se proto s několika dalšími mimo centrum do chudších čtvrtí, kde jsme si povídali s místními lidmi. Nakonec jsme si sedli na chodník do stínu a prostě pozorovali dění kolem. To byl možná nejlepší zážitek celého týdne.“

Pobyt v zemi, vzdálené ne až tolik geograficky, ale výrazně kulturně, je určitě zajímavou zkušeností. Samotný program projektu zaměřeného na boj s nezaměstnaností poskytuje prostor k mnoha zajímavým setkáním a zážitkům. Rozhovor s dětmi v místní škole, které až dosud neměly tušení o existenci tříděného odpadu, nebo s vrstevníky z jiných zemí o jejich pohledu na svět, může do značné míry ovlivnit ten náš a obohatit ho právě třeba o schopnost empatie, otevřenost vůči jiným názorům a umění diskuse, tedy hodnoty, které si BeInternational dává za cíl šířit.

„Do Gruzie se chci rozhodně ještě vrátit, tentokrát po vlastní ose, a procestovat východ země, hory a národní parky. Týden s BeInternational byl ale fantastickou ochutnávkou toho, co všechno se tu dá poznat. A gruzínskými Snickers, nasládlým místním vínem a odznáčky se Stalinem u každého stánku na trhu to jenom začíná,“ uzavírá David své vyprávění.


Bottom line: Navštívili jste některou z kavkazských zemí?

Související