Narodila se v Bagdádu a žila a studovala na Americké univerzitě v Bejrútu. Pak zamířila do Londýna do školy, odkud přichází většina trendů světové architektury. Ještě nedávno byla označována za génia teorie a "papírovou" architektku - její styl předběhl dobu, takže návrhy většinou končily v šuplíku. Dnes se cítí být Britkou a její projekty se realizují na třech kontinentech. Když se historici a kritici mají shodnout na jediné osobnosti, která udává tón v současné architektuře, padá většinou právě její jméno: Zaha Hadid.

Tancici_dum_240.jpgV posledních dvou letech získala dvě nejdůležitější uznání. Stavba skokanského můstku na Bergieselu v rakouském Innsbrucku a návrh centra moderního umění v Cincinnati jí loni vynesly "architektonického Oskara" - Pritzkerovu cenu získala jako vůbec první žena v historii. A rok předtím jí pro změnu Evropská unie udělila za návrh tramvajového terminálu ve francouzském Štrasburku i nově zřízenou cenu Miese van der Rohe a pasovala ji za nejlepšího evropského architekta.

Tančící dům v Praze patří mezi opravdovou světovou špičku.

Na příběhu a tvorbě Zahy Hadid se dá dobře ilustrovat, kdo a proč dnes udává trendy ve světové architektuře. Proč v některých zemích takové osobnosti vyrůstají a dostávají prostor rozvinout svůj talent? Proč naopak v jiných - srovnatelně bohatých - státech nevybočuje kultura stavění a bydlení z průměru? Jak si na světové architektonické scéně stojí ta česká?

Mít své silové pole

Nepřerušená tradice dobrého vkusu a silné osobnosti. To jsou podle historika architektury Zdeňka Lukeše dvě zásadní podmínky, aby v zemi vyrůstali architekti, kteří jsou schopni udávat tón svého oboru ve světovém měřítku. Podobně jako v módě či výtvarném umění.

"Vedou země, kde si tento obor získal velkou prestiž. Ekonomický potenciál nemusí být tak důležitý. Pojmem je dnes třeba portugalská architektura. Je to trochu jako v tenise - někdy stačí jedna silná osobnost a kolem ní se vytvoří jakési silové pole," říká Lukeš. "Důležitý je počet prestižních škol, ale ještě více počet špičkových ateliéru, vedených hvězdami světové architektury a designu."

Oním guru portugalské architektury, který už má desítky následovníků, je Alvaro Siza. Ve své zemi je celebritou srovnatelnou s herci a zpěváky. Vliv dnes dvaasedmdesátiletého tvůrce poetického modernismu však sahá daleko za pyrenejský poloostrov.

Architektura není profese, která se dá dělat o samotě, ve vzduchoprázdnu a rutinně. Potřebuje esprit, inspiraci. Proto jsou učitelé a mentoři na začátku kariéry rozhodující. Zahu Hadid formovaly roky strávené na Architectural Association School of Architecture v Londýně. Jejím učitelem tam byl nizozemský architekt Rem Koolhaas. Původní profesí novinář a scenárista byl už tehdy ve svém oboru pojmem a mladé architekty přitahoval zájmem o nové koncepty, svobodným myšlením a úvahami o novém urbanismu v globalizovaném světě. Hned po studiích nabídl talentované absolventce, aby se stala partnerkou v jeho ateliéru Office for Metropolitan Architecture (OMA). Tedy přesně "v silovém poli" tvůrčí energie, o němž mluví Zdeněk Lukeš.

Česká spojka

Podobné štěstí na setkání se silnými osobnostmi měli i jediní dva architekti českého původu (dnes majitelé britských pasů), kteří v současnosti patří do světové první ligy: Eva Jiřičná a Jan Kaplický. Z totalitního Československa odešli již v roce 1968. "Já osobně jsem měla hned dvě výhody. Jednak jsem mohla navazovat na to špičkové z české meziválečné architektury, která tehdy udávala ve světě tón. Na pražské Akademii výtvarných umění jsem studovala u profesora Jaroslava Fragnera. V Anglii jsem pak získala místo v ateliéru renomovaného Richarda Rogerse," říká elegantní blondýnka, jež se zásadně brání oslovení paní Jiřičná a po anglicku se bezprostředně představuje i podepisuje jen Eva. Právě ona je dnes rektorkou výše zmíněné Architectural Association v Londýně.

Je také jednou z nejdůležitějších spojek mezi českou a světovou architekturou. Letecká linka Praha - Londýn je pro ni často každodenní cestou do práce. Její podpis nese oranžérie Pražského hradu, interiéry Tančícího domu, pražské hotely Maxmilián a Josef. Tím silovým polem se snaží už roky být pro české studenty: od roku 1996 byla vedoucí ateliéru architektury a profesorkou Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Mladé české architekty láká i do svého londýnského studia. Nemůže si vynachválit, že se Británie rozhodla otevřít pracovní trh pro nové členy Evropské unie: odpadla jí nepříjemná byrokracie se sháněním pracovních povolení.

Styl všedního dne

Kritici architektury i významné časopisy z oboru se shodují, že za "velmoci", které udávají tón, se dají vedle Spojených států, Británie, Japonska a Německa považovat i relativně malé země: Švýcarsko, Rakousko, Španělsko, Portugalsko a Skandinávie. "Z postkomunistických zemí je na tom nejlépe Slovinsko," míní Zdeněk Lukeš. Není to rozhodně jen osobností Josipa Plečnika, kterého si Masaryk vybral za hradního architekta. Významné tvůrce, kteří byli "silovým polem" pro ostatní, mělo i meziválečné Československo. Slovinci však na rozdíl od nás po válce nezůstali zavřeni za železnou oponou, ale mohli cestovat po světě i studovat na západních univerzitách. Éra dobrého vkusu tak na rozdíl od nás ve Slovinsku nebyla tvrdě přerušena.

Kromě tradice a osobností, které si kolem sebe dokáží vytvořit své "školy", hraje významnou roli i to, jak dalece se dobrý design a architektura dostane lidem pod kůži a stane se potřebou a součástí každodenního života. "Ve Skandinávii je obrovská kultura všude kolem vás. Lidé odmalička vyrůstají obklopeni špičkovým designem. Jako kluk jsem žil nějakou dobu v Dánsku na venkově a i tam - u prostých lidí - vidíte velký cit pro nadčasový design," říká Zdeněk Lukeš. Kupříkladu v Helsinkách je cítit styl na každém kroku. Redakce novin i sídla velkých korporací nejsou unifikované krabice připomínající supermarkety či haly skladů. Nenajdete zde průmyslové zářivky, ale elegantní světla od designérů. Finsko, kde si lidé v zimě užijí denního světla jen několik hodin, je mistrem světel umělých. V sídle největšího deníku Helsingin Sanomat vytváří příjemnou atmosféru hra svítících bodů na stropě. Konferenční místnosti nasvětlují válce z mléčného skla, velmi jednoduché až zenové estetiky, které světlo jemně rozptylují a žíhané dřevo stolů a stěn probarvují do teplých tónů.

Vedle technologií je právě design dalším významným vývozním artiklem. Mobilní telefony Nokia jsou mezi zákazníky tak oblíbené i proto, že ostatní značky převyšují v důrazu na styl. Na obchod s vytříbenými bytovými doplňky narazíte i v malém Rovaniemi za polárním kruhem. Knihkupectví jsou plná časopisů a knih o designu a výtvarném umění. V angličtině zde koupíte monografie všech významných současných architektů.

Tento trend býval typický i pro meziválečné Československo. "Byla to fištrónská země, která udávala tón," napsal Martin Rajniš pro časopis Architekt . Do Prahy, Brna či Hradce Králové se jezdilo za dobrou architekturou stejně jako dnes do Londýna či do Španělska. Čeští architekti byli jedni z průkopníků kubismu i funkcionalismu. Stavby z této doby - brněnská vila Tugendhat od Miese van der Rohe či Müllerova vila Adolfa Loose v pražských Střešovicích - jsou ve všech důležitých encyklopediích architektury. Velmi ceněné byly ve své době i hradecké domy a urbanistický plán od Josefa Gočára.

V zemi byly tehdy splněny všechny podmínky, o nichž jako o "líhni" pro architekturu světového stylu mluví kritici: mentoři z řad architektonických hvězd, široký zájem veřejnosti, kdy každý příslušník střední třídy kupoval designové a stylově vytříbené zboží. Architektura prostupovala do všedního dne a nebyla jen něčím exkluzívním. Poměry se hodně podobaly těm dnešním ve Skandinávii. Dobrého designu bylo tolik, že na něj i cenově dosáhly široké vrstvy společnosti. Továrny na nábytek či sklo a porcelán si nechávaly navrhovat kolekce od výtvarníků. Český designér Ladislav Sutnar, který později odešel do Ameriky, razil názor, že vysokou estetickou kvalitu by mělo mít vše, čím se člověk obklopuje. A tak vše navrhoval - od kávových servisů po dětské hračky. Jeho návrhy, které i dnes působí velmi nadčasově, byly před dvěma lety k vidění na velké výstavě v Jízdárně Pražského hradu.

Těžký návrat zpět

Totalitní režim pak cíleně rozbil elity i střední třídy a s nimi i jakýkoliv styl. Éra paneláků a umakartu nahnala architekty do masových projekčních ústavů a odřízla je od kontaktu se světem. Po roce 1989 do stylového vakua přišly katalogové "šmoulí" domečky. Kritici i architekti se shodují, že propast mezi Českem a vyspělým světem se sice zužuje, ale velmi pomalu. Na to, abychom udávali tón, nemůžeme ještě dlouho pomýšlet. Historik umění Rostislav Švácha z Ústavu dějin umění Akademie věd je přesvědčen, že česká architektura se bude ještě dlouho pohybovat na okraji mezinárodního zájmu.

Co nám chybí k tomu, abychom to dokázali změnit? "Chybí toho moc: kultivovaní klienti, kvalitní a špičkově vybavené školy. Vzdělaní lidé, kteří si najdou vztah k dobré architektuře a budou ji vyžadovat. Projektantům možná chybí sebevědomí a snaha uplatnit se v cizině. Chybí také odborná i populárně vzdělávací literatura a také veřejná diskuse. Jsme na počátku dlouhé cesty. Omlouvám se za ten pesimismus, ale je to tak," říká Zdeněk Lukeš.

Dobré architektury se tak nejspíš dočkáme, až vyroste silná střední třída a česká společnost se začne podobat těm západním. O kultivaci se ale musíme snažit. Podle architekta Jana Kaplického se nám nedaří vybřednout ze stereotypů. "Tady se bohužel neučí svobodně myslet. Toho se děsím. Neukazují tu studentům nové obzory," řekl před časem v rozhovoru pro HN. "Zahu Hadid tady ještě před dvěma lety nikdo neznal. To je katastrofa, nikdy tu nebyla, nikdo ji nepozval, nemá tu žádný vliv. My pracujeme pro Ferrari, ale myslíte, že se nám někdy ozval někdo ze Škodovky? Nikdy: ani písemně, ani telefonem, ani holubí poštou. Není náhoda, že významní architekti jako Frank Gehry i Jean Nouvel tu stavěli pro nizozemské společnosti." (Naráží na jedny z nejvýraznějších staveb, které v Praze po roce 1989 vyrostly: Tančící dům i Zlatého anděla nechala postavit finanční skupina ING.)

Dalšího světoznámého architekta, minimalistu Johna Pawsona, sem zase přivedli francouzští trapističtí mniši, aby jim navrhl originální klášter v Novém Dvoře. V ročence nejlepší evropské architektury při příležitosti ceny Miese van der Rohe budou publikovány dvě stavby s "českou" vazbou: Pawsonův klášter a Kaplického obchodní dům Selfridges v Birminghamu.

Vítejte v Praze

Kritici i sami architekti jsou sice zatím velmi skeptičtí, mnoho dnešních studentů však už nežije českou, ale světovou architekturou. Vyrážejí na stáže do "silových polí", čtou světové časopisy a dobře znají tvorbu hvězd oboru. Mají šanci prorazit tak, jak ji měli Eva Jiřičná či Jan Kaplický. Až se dostanou na vlivná místa a vyrostou jim i stejně osvícení klienti, zavítá do Prahy mnohem víc hvězd světové architektury a dostanou zde víc zakázek. Když měl před třemi lety Pawson přednášku na Akademii výtvarných umění, byl sál nabitý do posledního místa.

Novy_Dvur_u_Teple_460.jpg

NoDr u Teplé, klášter trapistů. Stavba u nás prakticky neznámá, ve světě vysoce oceňovaná.

lenka.zlamalova@economia.cz

Související