Jen stát spokojené stáří nezaručí

Každý rozumný člověk by měl svoji finanční stabilitu ve stáří řešit individuálně bez ohledu na sociální programy státu. Je třeba na nic nečekat a začít spořit co nejdříve, a to už v době, kdy je člověk ekonomicky aktivní. Spoléhat se na stát je nezodpovědné a hraničí s hazardem.

Lidé spoření podceňují

"Dvě třetiny lidí si myslí, že je bude živit stát, většina lidí si myslí, že stát je všemocný. Téměř všichni si myslí, že svoboda se obejde bez poslušnosti." Tato konstatování nejsou nová, ale jsou stará osmdesát osm let. Už v roce 1918 je budoucí první československý ministr financí Alois Rašín adresoval Edvardu Benešovi, který se v Paříži účastnil jednání o budoucím samostatném státě.
Rašínova diagnóza poukazuje v podstatě na základní boj mezi individuální odpovědností jednotlivce a snahou individuální odpovědnost za svůj život vyměnit za některou z forem kolektivismu pod dozorem státu.

Krize současného systému

Je nesporným faktem, že náklady, respektive výdaje průběžných důchodových systémů, jsou jednou z největších hrozeb pro veřejné finance. Současná situace v oblasti průběžných důchodových systémů nutně nastoluje základní otázku, která se může na první pohled zdát absurdní: k čemu byly vlastně průběžné důchodové systémy zřízeny, co bylo nebo je jejich cílem?
Odpověď se zdá být jednoduchá. Průběžný důchodový systém byl zřízen proto, aby zajistil důstojné finanční podmínky pro lidi po ukončení jejich ekonomicky aktivního období života. Základním principem průběžného systému financování penzí je tak model, kdy všichni ekonomicky aktivní členové společnosti do systému finančně přispívají a jejich příspěvky jsou použity pro financování penzí ekonomicky již neaktivních členů společnosti.
Jde tedy o čistě kolektivní řešení finančního zajištění ve stáří. Záměr jistě dobrý, myšlenka lákavá. Jaká je však současná realita? Odpovídá záměru? Je nutné konstatovat, že nikoli.

Pokrokový Bismarck

Obecně rozšířeným omylem je, že u zrodu průběžného systému financování penzí stál říšský kancléř Otto von Bismarck ve druhé polovině devatenáctého století. Bismarckův systém však s průběžným systémem neměl nic společného. Jeho základním parametrem byl kapitalizační princip. To znamená, že příspěvky nebyly ihned vypláceny důchodcům tak, jak se děje u systému průběžného, ale naopak byly ukládány na účet důchodového fondu.
Tento základní parametr jasně ukazuje, že daleko blíže než k průběžnému systému měl Bismarckův systém ke způsobu hospodaření komerčních pojišťoven a penzijních fondů, které i v současné době používají stejný princip u životního či penzijního pojištění. Kromě kapitalizačního principu však Bismarckův systém vykazoval další odlišnosti. Například penzijní věk byl nastaven na 70 let. Přitom průměrný věk dožití v tehdejším Prusku byl 46 let a průměrná střední délka věku sedmdesátníků se přibližovala 76 letům. Bismarckův systém zatěžoval státní rozpočet jen zanedbatelně a náklady na něj nedosahovaly ani jednoho procenta z hrubého domácího produktu. Dnes je to přibližně 15 procent.

Odkdy průběžný systém

Dnešní průběžné penzijní systémy vznikly výrazně později, a to těsně po druhé světové válce. V současné době se ale český penzijní průběžný systém nalézá prakticky na pokraji bankrotu a spotřebovává prostředky, které by mohly být vynaloženy mnohem efektivněji pro rozvoj společnosti.
Vysoké sazby sociálního pojištění dramaticky zdražují pracovní sílu a ve svém důsledku zvyšují nezaměstnanost, a zhoršují tak sociální situaci početné skupiny obyvatel. Za pozornost stojí i terminologie použitá pro označení příspěvku do průběžného systému, totiž sociální pojištění. Toto označení evokuje představu, že ti, kteří platí pojistné, jsou pojištěni, a mají tak nárok na adekvátní důchod. To je ale velký omyl. Sociální pojištění totiž není pojištěním, ale sociální daní. Z tohoto důvodu neexistuje žádný právní ani jiný nárok na takto zaplacené finanční prostředky.

Záměr se nezdařil

Srovnáme-li záměr se stavem, jsou současné průběžné penzijní systémy nespravedlivé, nezodpovědné, zatěžují společnost jako celek a současně každého člověka individuálně. Neposkytují ani adekvátní zajištění nynějších penzistů a už vůbec nejsou schopny garantovat adekvátní zajištění penzistů budoucích. Jaké je řešení současného neutěšeného stavu? V zásadě existují pouze tři možné způsoby, jak problém skutečně řešit a neodsouvat nepříjemné a bolestné kroky jen do budoucna.

Tři možná řešení

Jako první připadá v úvahu návrat do období před Bismarckem, tedy k osvědčenému modelu, který je prověřen věky. Jde o variantu, která je postavena na čistě individuální odpovědnosti a privátním, třeba i zákonem uloženém zajištění na stáří formou spoření.
Druhým řešením je návrat k bismarckovskému kapitalizačnímu systému, nejlépe spravovanému soukromými subjekty, které vždy hospodaří lépe než stát. Zásadní výhodou těchto dvou řešení jsou nemalé úspory, které vzniknou zrušením přerozdělování finančních prostředků.
Třetí alternativou je systém minimálních penzí. Jeho výhodou je vyšší míra solidarity. Jiná řešení v podstatě neexistují. Pokud nezvítězí zdravý selský rozum, zákonitě nastane situace, v níž bude hospodářství stále více zatěžováno rostoucími penzijními výdaji. To pak povede nutně k zastavení hospodářského růstu. Sociální dopad takové alternativy na společnost by byl velmi dramatický.

Vždy to někdo odnese

Jedním ze zásadních problémů je však skutečnost, že nynější systém je špatný a jeho negativa nelze výše uvedenými řešeními v podstatě bezbolestně napravit. Dvě generace obyvatel v předdůchodovém věku by byly tímto zásahem nesolidárně postiženy - nestihnou si totiž vytvořit potřebnou rezervu, i když na "sociálním pojištění" už zaplatili značné prostředky.
Je tedy jasné, že ideální způsob řešení problémů spojených s nynějším penzijním systémem, aniž by se kohokoliv dotkla negativa, není možné nalézt. Je tedy zřejmé, že půjde o dlouhodobý a především bolestný proces.
Autor je ředitelem obchodních zastoupení společnosti Kapitol, pojišťovací a finanční poradenství

Související