Jste ředitelem New York University v Praze. Co je to za školu, mohou se na ni přihlásit i čeští studenti?

Naše univerzita je pobočka nebo spíše část největší americké soukromé university, takže všichni studenti jsou Američané. Nás si lidé často pletou s University of NewYork in Prague, což je soukromá česká univerzita, založená řeckými podnikateli, registrovaná na českém ministerstvu školství, která zároveň získala akreditaci pro svůj program vyučovaný v angličtině v USA u State Univerzity of New York. Na této škole studenti dostávají po čtyřletém bakalářském studiu český diplom a navíc i americký diplom, universita má také zároveň magisterské studium. Naše škola sídlí na Malém náměstí v Praze, jsme americká universita, takže nemáme s českými studenty nic společného. Naši studenti si nevolí universitu v Praze, ale v New Yorku a potom se mohou ve třetím ročníku rozhodnout, že na semestr vyjedou na studium do zahraničí a to buď tak, ze jedou na jednu z poboček - v Londýně, Paříži, Madridu, Praze, Šanghaji nebo a v Ghaně, nebo volí výměnný program mimo universitu.

A proč volí právě Prahu?

Je tam několik základních důvodů. Určitá skupina studentů, většinou studenti politické vědy nebo ekonomie, se cílevědomě zajímá o transformační proces, proces přechodu autoritářských systémů k demokracii, jdou sem tedy jako do jakési laboratoře. Další skupina je nějakým způsobem oslněna středoevropskou kulturou, četli třeba Kafku, Josefa Rotha nebo Musila a proto se rozhodnou, že musí jet do Prahy. Třetí skupina jsou studenti, kteří jsou něčím specializovaní a k nám jdou kvůli některému konkrétnímu programu, jdou studovat do Prahy například žurnalistiku, kde se učí pod vedením zahraničních korespondentů, jak pracovat v cizím prostředí. A poslední skupina se vyskytuje ve všech pobočkách, jsou to, jak já říkám, akademičtí turisti. Tito studenti si řeknou, že ve třetím ročníku pojedou do zahraničí a Prahu zvolí třeba proto, že je tady levné pivo.

Splní potom Praha očekávání všech těchto studentů?

Praha zásadně u 90 % studentů předčí očekávání. Přijíždějí sem většinou s představou, že Praha je krásné město, že je to tajuplné město (to mají spojené s Kafkou), ale zároveň si přeci jen myslí, že to je "ta východní Evropa". Najednou zjistí, že jsou skutečně v západním městě, kde je kultura jak vážná, tak lehčí, noční život, že to tady žije. Oni si pobyt v Praze nesmírně užívají a většina studentů v různých dotaznících potom říká, že sem jeli s menším očekáváním, že to pro ně byl fantastický zážitek.

Je s pobytem studentů v Praze spojená výuka češtiny?
Ze začátku jsme měli povinný jazyk - češtinu, němčinu nebo ruštinu a jeden ze čtyř kursů, které si studenti volí musel být jazykový. Nakonec se tato praxe neosvědčila, protože naše škola je poměrně drahá, každý kurs stojí určité peníze a povinný jazyk, který student nechtěl nebo nepotřeboval, ho velmi zatěžoval a často byl příčinou toho, že do zahraničí neodjel. Dnes je jazyk volitelným předmětem a kupodivu si bere češtinu 40 % našich studentů. Zdůvodňují to tím, že když už se chtějí věnovat místní kultuře, chtějí ji poznat trochu hlouběji. Za jeden semestr se sice moc nenaučí, ale i tato zakladní znalost jim zřejmě pomůže pochopit věci, které by jinak nepochopili.

Vyučujete také na této škole?

V současné době ne. Vyučoval jsem politologické kursy, škola se ale rozrostla a mé ředitelské povinnosti jsou už moc rozsáhlé, také učím v jarních semestrech na Karlově univerzitě a už mi nezbývá čas.

Přesto máte velké zkušenosti s výukou jak českých, tak amerických studentů. V čem se studenti liší, je mezi nimi nějaký zásadní rozdíl? Jak se ty odlišnosti mění s časem, který uběhl od "sametové revoluce"?

Pořád se studenti liší, ale rozdíly se smazávají. Američtí studenti jsou od malička vedeni k tomu, aby byli interaktivní, neustále se ptají a nějakým způsobem reagují na profesora, jsou zapojení, pro ně je vyučování dialog. Na druhé straně nejsou vedeni tolik k encyklopedickým znalostem, jako třeba čeští nebo i němečtí studenti. Američtí studenti jsou vedeni od malička k tomu, aby pochopili technologii výzkumu, práci s knihami, s intermetem. Jsou nesmírně zruční v hledání, zpracování a vyhodnocování informací z různých zdrojů. To je zásadní rozdíl. Typickým příkladem je, že když přijdu do třídy s americkými studenty - oni si sednou spíše do prvních řad, aby byli blízko k profesorovi. Čeští studenti se automaticky tlačí dozadu, bojí se, že budou vyvoláni, že se budou muset zapojit do diskuse. Ale vývoj je znatelný. V roce 1995 jsem se vrátil z exilu, učil jsem tehdy na žurnalistice na fakultě sociálních věd ten samý kurs jako dnes. Tehdy byli studenti výrazně poznamenaní předešlou dobou, nechtěli mluvit, vysloveně se báli nějaké interakce. Když jsem se jich ptal, zda jim mohu dát anglickou literaturu, protože česká v oboru ještě nebyla, jazyky neuměli. Dnes přijdu, všichni studenti mluví anglicky, jsou to už svou náturou Evropané. Baví se zcela samozřejmě o tom, že byli o víkendu ve Španělsku a příští víkend jedou za kamarádem do Vídně. Evropa je pro ně ten prostor, v kterém operují. Z tohoto pohledu se změnilo hodně. Mladí Češi jsou dnes mnohem sebevědomější a méně ustrašení lidé. Ale stále nejsou tak otevření a dialogičtí jako američtí studenti.

Dá se nějak srovnat kvalita studentů? Chodí k nám na univerzity s přibývajícím počtem vysokoškoláků stále ještě špičky?

Já si myslím, že na českých vysokých školách je stále ještě hodně vysoký průměr. Všichni studenti splňují poměrně vysoké nároky takové té pasivní vzdělanosti. Když člověk přijde mezi české studenty, okamžitě cítí, že nemusí určité věci vysvětlovat, protože všichni čtou, sledují určité věci a mají už z gymnázií poměrně široké znalosti historie a všeho možného. Skupina amerických studentů je daleko méně vyrovnaná.

Na americké universitě jsou mezi studenty i docela podprůměrní a je to přitom třeba dobrá universita. Vše je částečně dáno americkým systémem, převážně v soukromém sektoru, kde hrají důležitou roli peníze. University občas sleví, když si studium platí sám student. Ale pak jsou mezi nimi, a to u českých studentů zatím tolik nevidím, vysloveně špičky. V každé skupině amerických studentů jsou jeden nebo dva, u kterých je zcela jasné, že půjdou daleko. Jsou to lidé, kterým to pálí, jsou nějakým způsobem tvůrčí. Možná, že jsou i mezi českými studenty, ale nejsou se schopni projevit. Američané tohoto typu jsou ve skupině okamžitě vidět, jsou velmi aktivní, prosazují se.

Na amerických universitách se také zkouší především prostřednictvím písemných testů nebo esejí, takže po první eseji člověk hned vidí, jakým způsobem student uvažuje, jak píše, jak se vyjadřuje. U českých studentů se to nedá tak dobře zjistit, protože většina vyučování se odehrává přednášením, kde sice bývá na konci test, ale chybí interakce.

Související