Santiago de Compostela
Snímek: Miluše Válková
Svatojakubská cesta vede čtyřmi španělskými regiony - Navarrou, La Riojou, Kastilií-Leónem a Galicií - nesmírně různorodou krajinou, v níž jsou jako korálky zasazena známá historická města a méně známá městečka a vesnice, která dokážou překvapit svými památkami, živými zvyky a tradicemi. Stvrzuje to i zápis na seznam světového dědictví UNESCO v roce 1993.
Středověké ozvěny
Píše se rok 813. Poustevník Pelayo informuje biskupa Theodomira o zvláštní záři vycházející z lesa. Traduje se, že na místě, odkud světlo vycházelo, byl objeven sarkofág s ostatky svatého Jakuba Staršího a jeho dvou žáků. Král Alfons II. dal na tomto místě, nazvaném Campus Stellae (Hvězdné pole), postavit baziliku a při ní benediktinský klášter. Osada, která zde vznikla a začala se brzy rozrůstat, dostala jméno Santiago de Compostela.
Objevení hrobu svatého Jakuba nemohlo být načasováno lépe. V 8. století ovládli téměř celý Pyrenejský poloostrov muslimové, kteří po celý středověk sváděli s křesťany urputné boje o každou píď území. A když se pak u Clavija, jak praví legenda, objevil svatý Jakub na koni, aby pomohl křesťanům v téměř prohrané bitvě, byla jeho úloha v křesťanském světě jasná.
V 11. až 13. století se Santiago de Compostela stalo nejnavštěvovanějším poutním místem v Evropě. "Těch lidí, co míří do Santiaga de Compostela, je tak ohromné množství, že jen málokdy je cesta na západ volná,“ měl snad prohlásit vyslanec emíra Ali Ben Júsufa, jehož do této oblasti přivedly obchodní zájmy.
Po jakubské cestě mířilo údajně do apoštolova města na pět set tisíc poutníků ročně, kteří přinášeli do někdejších liduprázdných oblastí peníze a s nimi nebývalý hospodářský rozvoj a kulturní rozmach. Usazovali se tu obchodníci i řemeslníci i významní stavitelé z jiných částí Evropy, především z Francie. Zakládala se nová města, stavěly cesty, mosty, kostely, kláštery, špitály.
I dnes směřuje nejvíce poutníků - věřících i turistů, kteří se vydávají za poznáním památek a přitom si protáhnout tělo - právě po této "první evropské kulturní trase“. Snad vám těch pár zastavení dokáže alespoň trochu přiblížit magickou cestu, na jejímž konci vábí Santiago de Compostela.
Roncesvalles a Píseň o Rolandovi
Své putování jsme začali v Roncesvalles, místě, k němuž se váže legendární příběh o výpravě Karla Velikého do Španělska a zradě, která stála život jednoho z jeho nejlepších druhů - Rolanda a v níž našel inspiraci neznámý autor známého hrdinského eposu "Píseň o Rolandovi“ (ve Španělsku znám jako Roldán). Traduje se, že v románské funerální kapli svatého Ducha jsou spolu s mnoha poutníky pohřbeni Roland i ostatní hrdinové, kteří v oné legendární bitvě zahynuli. Pro Francouze je to stále ještě posvátné místo, a dokonce se tvrdí, že díky této legendě byla Roncesvalles udělena výjimka ze zákona o konfiskaci církevního majetku a jeho veřejném prodeji (1836), protože údajně hrozilo nebezpečí, že Francouzi skoupí v dražbě celé Roncesvalles a mohli by chtít jednat i o posunutí hranic. Ještě dnes tu patří vše klášteru a necelá třicítka stálých obyvatel má domy, pole a louky pouze v pronájmu. Románský je i kostelík svatého Jakuba, který však brzy nestačil ohromnému přílivu poutníků. Tento nedostatek napravil v roce 1219 navarrský král Sancho VII. Udatný, který tu dal postavit kolegiátní kostel Real Colegiata de Roncesvalles a při něm klášter se špitálem, který dodnes poskytuje poutníkům ubytování.
Navarrské kopečky a Pamplona
Kopcovitá krajina, louky s pasoucím se dobytkem, lesy, průzračné říčky a potoky... Cesta je dobře značená a příjemně ubíhá. Milá jsou i zastavení ve vesnicích, i když popravdě řečeno příliš neodpočíváme, spíše prověřujeme fyzičku. Před Zubiri nás dohání Laura. Je z Milána a jde sama. "Ne, nevadí mi to. Tady se nikdy necítíte sami, protože víte, že za chvíli někoho doženete, že někdo dožene vás. Že se neznáte? Nevadí, na této cestě se lidé poznávají. Potřebujete pomoc? Dostanete ji. Tak jaképak obavy.“ Další den jdeme společně až do Pamplony. Laura ji na rozdíl od nás zná a nezdrží se tu.
Pamplona je živé moderní město, jehož historické centrum je stále ještě obehnáno hradbami. Míříme do katedrály Panny Marie. Obdivujeme především alabastrový náhrobek navarrského krále Karla III. a jeho manželky. Kuriozitou je gotická kuchyně. Ve středověku totiž poutníci v chrámu nejen přespávali, ale dostali tu i najíst. Dnes v kuchyni a refektáři sídlí Diecézní muzeum.
Nejúchvatnější částí katedrály je však gotický ambit. Ti, kteří tvrdí, že patří k nejkrásnějším v Evropě, nelhali. Na náměstí Plaza del Castillo potkáváme staré známé. Brazilce Andrého, Argentinku Anu, Antonia z Galicie a Gemu a Laude z Barcelony. Společně jdeme na oběd a pak se vydáváme na další cestu. Po chvíli se roztrhneme, každý si volí své vlastní tempo. Setkáme se zase až večer.
Den svatého Jakuba v Estelle
Ještě v 9. století byl úsek mezi Pamplonou a Logroňem zcela neobydlený. Na poutníky tu čekala strastiplná cesta pustými horami a lesy. I pro nás to byla cesta strastiplná. Lilo totiž jako z konve. Jako by si chtěl svatý Jakub vyzkoušet, kolik toho vydržíme. Vydrželi jsme, i když půvaby krajiny nám tentokrát zůstaly utajeny a do Estelly jsme dorazili mokří a zablácení.
V ubytovně naštěstí zatopili, takže naše svršky velice brzy uschly. Kvečeru dokonce vykouklo sluníčko a my mohli vyrazit za poznáním nejstarší části města. Vévodí jí kostel San Pedro de la Rúa s překrásným románským ambitem. Hlavice sloupů zdobí rostlinné a zvířecí motivy i figurální plastiky, pozoruhodný je výjev znázorňující vraždění neviňátek, který patří k neobyčejným dílům románského sochařství. ‹
Večer byla v kostele San Pedro de la Rúa slavnostní mše. Pak už nás zdejší Asociace přátel svatojakubské cesty pozvala na výborné navarrské klobásky, kterým tu říkají txistorra, a skvělé víno. Protagonistou už nebyl svatý Jakub, ale don Feliciano, asi devadesátiletý "caballero“, který nám zpestřil nezapomenutelný večer skvělou hrou na harmoniku a zpěvem.
Město svatého Dominika
Nejmenší španělský region La Rioja proslavilo především víno. Vinice nás tu doprovázejí na každém kroku. Ochutnáváme lahodný mok, ale raději to moc nepřeháníme, protože chceme poznat i další půvaby tohoto kraje. Třeba Santo Domingo de la Calzada, které založil sv. Dominik Cestář, po němž bylo město pojmenováno, který budoval cesty a mosty, aby poutníkům jejich putování co nejvíce usnadnil.
Santo Domingo de la Calzada má příchozímu odjinud co nabídnout. Procházka úzkými uličkami s kamennými paláci a domy s podloubími, půvabnými náměstíčky a klášterem sv. Františka má něco do sebe. V pozdně gotické katedrále si prohlížíme románské apsidy i románský sarkofág v kryptě s ostatky sv. Dominika.
Kohout a slepice, kteří už od 15. století obývají jeden z výklenků (každý měsíc jsou vyměňováni), dodnes připomínají jeden z nejznámějších zázraků sv. Dominika. "Váš syn je právě tak živý jako pečený kohout a slepice, které mám na talíři,“ měl údajně prohlásit soudce, když ho rodiče nespravedlivě odsouzeného mladíka houpajícího se ještě na oprátce přišli o zázraku zpravit. V tom okamžiku drůbeží pár z talíře vyskočil a začal zpívat.
Katedrála, z níž se tají dech
Jsme v Burgosu. Základní kámen zdejšího chrámu, který je pokládán za jednu z nejkrásnějších gotických katedrál ve Španělsku, položili 20. července 1221 rukou společnou král Ferdinand III. a biskup Mauricio. Chrám je to monumentální, velmi členitý a je na něm a v něm tolik toho k vidění, že začneme mít nejprve poraženeckou náladu. Pak se však vzchopíme, obcházíme ho kolem dokola a snažíme se uložit ve své paměti alespoň něco ze čtyř portálů, z nichž nejstarší je Puerta del Sarmental s čistě gotickým bohatě zdobeným tympanonem, z věží a věžiček, sloupkových zábradlí, zdobení oken a spousty dalších detailů. Dovnitř vcházíme hlavní branou a spolu s davem lidí procházíme interiérem. Být tu tak sami, asi bychom si onen nádherný trojlodní prostor s přehršlí architektonických detailů, obrazů, soch a nejrůznějších sakrálních objektů vychutnali daleko více. A tak se alespoň déle zastavujeme v nádherné funerální kapli, obdivujeme mistrně vyřezávaná křesla v chóru, zlaté renesanční schodiště, katedrální poklad a gobelíny v kapitulní síni. Objevíme i jednoduchou pamětní desku ve středu chrámu upozorňující na to, že právě na tomto místě jsou pohřbeni Cid se svou ženou Jimenou.
Leónská kráska
"Abyste si ji mohli v klidu vychutnat, musíte se nejprve chvíli potulovat uličkami starého města,“ dočetla jsem se v průvodci Leónem o zdejší gotické katedrále. Když se před námi konečně objevila, musela jsem dát autorovi za pravdu. Leónská kráska, jak se jí všeobecně říká, je opravdu nádherná.
Základní kámen byl položen v roce 1225 a už v roce 1288 se v ní sloužila první mše. Chrám byl dokončen v 16. století, i když (jak už to u výjimečných staveb bývá) se zde pracovalo ještě i mnohem později. Její dva hlavní architekti - Enrique a Guillaume de Rohan, o nichž se zmiňují historické prameny - se inspirovali především katedrálami v Remeši a Chartres, a to dokonce do té míry, že někteří historici umění pokládají leónský chrám za "nejvíce francouzskou katedrálu na světě“.
Jestliže zvenčí katedrála na návštěvníka zapůsobí svou majestátností a propracovanou sochařskou a kamenickou výzdobou, pak vnitřní trojlodní prostor s četnými kaplemi ho zahltí především barevností a dekorativností svých vitráží. Ty zabírají více než sedmnáct stovek metrů čtverečních plochy, zaplněné květinovými motivy, obrazy svatých, králů, proroků a nejrůznějších biblických výjevů.
Když jsme se vzpamatovali z přemíry světla a barev, zamířili jsme k chóru, jehož lavice bezesporu patří k vrcholným řezbářským pracím pozdní gotiky. Jejich tvůrci se nevyhnuli, jak ostatně velela tradice, scénám groteskním, či dokonce obscénním v místech více či méně skrytých oku pozorovatele.
Kříž na hoře Irago a jedna dobrá duše
Leónské hory dají člověku zabrat. Slunce zalezlo kdoví kam, je zima, prší a na kamenech to dost klouže. Občas nás dožene a hlavně povzbudí fyzicky zdatnější poutník. Před námi se objevují polorozpadlá stavení Foncebadonu. Dvě zaparkovaná auta a složený stavební materiál nás přesvědčí, že se tu přece jen život zcela nezastavil.
Konečně se před námi objevuje vrch hory Irago s dřevěným kůlem zakončeným malým železným křížem. Údajně tu kdysi dávno stál oltář zasvěcený ochránci pocestných Merkurovi, jemuž tu každý pocestný nechal na důkaz díků oblázek. Tento zvyk se dodržuje dodnes. Přestalo pršet, a dokonce se objevuje i sluníčko. Cesta vede po úbočí, konečně vidíme i do krajiny. Zdálky je slyšet zvonění a za chvíli už je na dohled Manjarín. Jsou tu dvě obydlené chalupy, z nichž jedna slouží jako útočiště pro poutníky. Velmi jednoduché a velmi svérázné.
Velmi svérázný je i Tomás. Patří k novodobým templářům, který opustil zaměstnání i přátele v Madridu, aby zde v Leónských horách vybudoval toto bizarní přístřeší, kde poskytuje poutníkům pomoc v nouzi. My sice v nouzi nejsme, ale dobrým kafem nepohrdneme. Na dřevěném ukazateli si přečteme, že od Santiaga nás dělí jen 222 km. Pochodujeme dál a přepadne nás hlad právě ve chvíli, kdy se pod námi objevují střechy kouzelné vesničky El Acebo.
Idylka v O Cebreiru
Na náročný výstup do O Cebreira jsme se náležitě připravili. Využili jsme, a zdaleka jsme nebyli sami, místní taxislužbu a nechali si vyvézt batohy nahoru. V poslední vesničce před výstupem se k nám připojuje Marisa, která s námi šlape už hezkých pár desítek kilometrů. Občas ji sice ztratíme z dohledu, ale vždycky se znovu potkáme.
Marisa je z Castelldefels u Barcelony, kde nechala muže a dva syny, protože oni "ono silné nutkání“ vydat se na svatojakubskou cestu nedostali. Povídá se s ní tak dobře, že si vůbec neuvědomujeme, že vlastně stále jen stoupáme. Občas se zastavíme, abychom si ještě více vryli do paměti malebnost tohoto zeleného kraje.
O Cebreiro, ležící ve výšce 1293 metrů, leží už v Galicii a bylo odjakživa jedním z nejobtížnějších míst na svatojakubské cestě. První poutnický útulek tu byl zřízen už v roce 836. Od samého počátku byl pod královskou ochranou a přídomek královská má i patronka obce Panna Maria. Robustní kostelík pamatuje 9. století, doby dávno minulé připomínají domy kamenné i ty docela prosté s doškovými střechami.
Líbí se nám tu a rozhodneme se zůstat na noc. Večeříme na vršku nad vesnicí. Chléb, olivy, lahodný ovčí sýr, k němu vynikající kdoulovou marmeládu a víno jsme zakoupili v místním krámku. Krajem se nese tklivá dudácká melodie. Za chvíli zapadne slunce a překrásná horská scenérie se skryje ve tmě.
Monte do Gozo
Kdysi už byly z této "Hory radosti“ vidět věže katedrály v Santiagu de Compostela. Teď je zakrývá eukalyptový les. Jsme těsně před cílem, ale spíše než radost cítíme smutek, že naše putování končí. Už víme, proč se říká, že cílem svatojakubské cesty není Santiago de Compostela, ale samotná cesta.
Miluše Válková
Foto: autorka
Jak se tam dostat
Můžete začít na kterémkoliv místě svatojakubské cesty. Stačí se dostat do Madridu letecky, případně autobusem společnosti Eurolines, a odtud autobusem či vlakem do výchozího místa. Do Roncesvalles jezdí autobus z Pamplony (po - pá 16 h, so 18 h). Nechcete-li přijít o diplom, že jste cestu absolvovali, musíte zvládnout alespoň sto posledních kilometrů pěšky nebo dvě stě na kole.
Na cestu se lze vydat v kteroukoliv roční dobu. Musíte ale počítat s tím, že v zimě je opravdu dost velká zima a v létě zase dost pálí slunce. Také mnohé ubytovny jsou v zimních měsících zavřeny a v létě přeplněny, i když vždy nějaké ubytování dostanete (třeba v kostele, kapli, tělocvičně). Ideální je květen až červen a září až říjen.
Kde se ubytovat
Poutníkům je k dispozici hustá síť ubytoven vybavených nejčastěji palandami většinou ve společných ložnicích (hodí se ucpávky do uší, nejsou vhodné šustící igelitky). Nutný je spacák, a jsou-li palandy obsazeny, přijde vhod i karimatka. V každé ubytovně je lékárnička, mnohdy i kuchyňka a pračka. Za nocleh zaplatíte 3 až 8 eur. Musíte se prokázat tzv. credencialem, což je jakýsi poutnický pas, který dostanete na začátku putování a do něhož vám dávají razítka, která mají dokázat, že jste opravdu poutníci. Pěší mají při ubytování přednost, cyklisté (zvláště v létě) musí většinou čekat až do 19. hod.
Nepřehánějte to s oblečením. Ve většině ubytoven je navíc k dispozici pračka, takže si své svršky můžete i vyprat. Nutné jsou dobré boty, sandály na přezutí, čepice proti slunci, opalovací krém, baterka, náplasti na puchýře, obinadlo. Mějte na paměti, že batoh by neměl mít více než 10 kg.
Informace
www.xacobeo.es
www.mundicamino.es
Santiago de Compostela (IN magazín 29/2005)
Ultreia II. (Zdeněk Susa)
Cestou hvězdy (Pavla Jazairiová)
