Číst rozjímaní Tomáše Sedláčka začíná být pro ekonomy stále úpornější. Ponechme stranou jeho analýzy založené na biblických či beletristicko-pohádkových metaforách. Každý komentátor má svou autorskou licenci. Ovšem jeho vykreslování ekonomické vědy již hraničí s pouťovým kejklířstvím. Čili, slovy nejznámějšího imaginárního fyzika dnešní doby, Sheldona Coopera, „zredukoval velkou myšlenku vědy na sérii anekdot, každou z nich přizpůsobenou délce návštěvy toalety“.

Dle Sedláčkova nejnovějšího představení (HN 19. 2. 2009) má matematická ekonomie v poslední době navrch. Přičemž modely jejích stoupenců, vyznavačů to mechanistické fyziky, fungují jen za stabilního vývoje, jinak nikoliv. Sedláček se mýlí ve všem a k tomu si i odporuje. Dle něj tento přístup znamená, že ekonomiku „stačí tu a tam správně po(h)ladit, promazat“, aby hned v dalším odstavci dodal, že jde naopak o přístup „vynálezců, stavitelů, architektů ekonomiky“.

Převažuje-li v posledním desetiletí nějaký směr bádání, pak jím není ekonomie matematická, ale behaviorální – zkoumání založené zejména v psychologických podkladech lidského chování. Behaviorální ekonomové již desetiletí modelují burzy jako místa ovládaná i emocemi. A ani v dřívějších dobách hospodářská věda nespustila ze zřetele proměnlivost lidské duše. Kupříkladu i Sedláčkův oblíbenec, lord Keynes, napsal roku 1936: „Rozhodnutí učinit cokoliv – z čehož důsledky vyplynou v dnech, co teprve přijdou – musí být s největší pravděpodobností považováno za důsledek zvířecího ducha. Živelné touhy konat“.

Nemluvíme jen řečí „vzorečků“. Ač formulace hypotézy může být symbolická, závěr je téměř vždy psycho-logický. Kupříkladu model s „averzí k nejistotě“ předvídá zhoršení ochoty podstupovat rizika (podnikatelská, spotřebitelská), stalo-li se prostředí nepředvídatelnější. Protože jde o matematicky formulovaný problém, neříká nic o proměnlivé současnosti?

Obdobný behaviorální model ukazuje, že lidé pociťují ztráty mnohem intenzivněji než zisky. Doporučíme-li, že investovat se vyplatí s 90% pravděpodobností, zúčastní se téměř každý. Když formulujeme totéž coby 10% riziko, že investice zbankrotuje, řada lidí se jí vyhne… Je model opět bez užitečnosti ve dnech, kdy média informují zvláště negativním tónem? Nedomníváme se. Jak vidno, chování formují i způsoby podávání informace, povaha okolí, stav lidské psychiky. Ekonomie se ve svých modelech snaží zohledňovat vše, co ovlivňuje chování většiny lidí.

Roku 2002 byla udělena tzv. Nobelova cena za ekonomii právě za tento směr zkoumání. A to po desetiletích od zveřejnění původních výzkumů, které musely prokázat jak robustní a užitečné jsou ve vysvětlování ekonomických jevů. Kritika páně Sedláčka je minimálně 20 let stará.

Bezduchá matematická mechanika v ekonomii spíše přežívá. A to zvláště proto, že jde o užitečný nástroj jak sjednotit východiska, s nimiž se na nějaký jev díváme. Umožňuje přesnost, jež jen slovní vyjádření nemá. Jistě, mnozí ekonomové tento nástroj proměnili v cíl a odtrhli se od reality. Doušku proti nim sepsal již Ronald Coase, další nobelista a autor jednoho z nejcitovanějších článků v ekonomii vůbec: „Za mého mládí se říkávalo, že když nějakou hloupost nešlo vyslovit, mohla se ještě zazpívat. V moderní ekonomii se vyjádří matematicky.“ (A to se, prosím, psal rok 1988!) Nemluvě o nových přístupech, jež se snaží hospodářství modelovat pomocí nelineární dynamiky. Chce-li Sedláček pálit čarodějnice, radíme mu vyčkat dva měsíce na Filipojakubskou noc.

A konečně Sedláčkův závěr – ekonomové jen coby příslušníci myšlenkových škol, které potvrzují jejich morální přesvědčení a předsudky, je pravdě-podobný, ale nikoliv pravdivý. Není sporu, že se ekonomové drží svých hodnot, stejně jako se jich drží fyzik, biolog či lékař – rovněž je většina transparentně vyjadřuje. Převáží-li v jejich práci tyto osobní hodnoty či předsudky nad vědeckým přístupem, pozná se to poměrně rychle. Zůstává otázka, kdo bude důvěřovat člověku, jenž nahradil odbornost za kázání své víry. Odpovědět mohou jen uživatelé těchto „rad“.

Ovšem ekonomové se shodují v mnoha otázkách řádově lépe než je převažující názor veřejnosti – blahobyt snižují regulace cen, dotace zemědělcům, minimální mzda či uplatňování cel. Fakt, jež hovoří v obecné a sdílené porozumění hospodářským dějům bez ohledu na politické či morální přesvědčení jeho nositelů. Rovněž není jen náhodou, že čím vzdělanější občan je, tím více začíná přemýšlet jako ekonom.

O ekonomické vědě coby náboženství se svými křižáckými výpravami, vyháněním heretiků a zbožňováním svatých tisků jsou popsány knihy. Pohříchu kromě zábavných paralel neposkytují vůbec nic pro zhodnocení, je-li nějaká hypotéza či model pravdivý či nikoliv, o důvodech nemluvě. Jde o takové kecání …

 

Petr Houdek

student na Fakultě financí a účetnictví VŠE a Matematicko-fyzikální fakultě UK

Petr Koblovský

asistent na Katedře institucionální ekonomie Národohospodářské fakulty VŠE, absolvent Yale Law School 2008, výzkumný pracovník Harvard Law School v letech 2006-2007

Související