Je krátce před šestou hodinou ranní, pražské hlavní nádraží je ještě nevlídnější než jindy, přesto tu panuje čilý ruch. Bezdomovci pospávají, ale cestující se rojí už v takhle brzkou dobu. Přesto jsou otevřeny pouze čtyři pokladny, před každou z nich se vine dlouhá fronta. "Vy chcete platit kartou? A proč?" podivuje se pokladní a vysvětlí mi, že musím ke správnému okénku s logy platebních karet, ta jsou ale zavřená. "No, tak to máte asi smůlu," konstatuje dáma v modré uniformě a prodává mi jízdenku v ceně 636 Kč. Cesta Praha Bojkovice začíná. Ještě netuším, že tento výlet mi přinese překvapivé rozšíření obzorů o Českých drahách.

masina_192_128.jpgV naivitě sobě vlastní jsem si připlatila za první třídu v naději, že v první třídě vlaku InterCity, tedy vlaku vyšší kvality, objevím zásuvku elektrického proudu. Dost hloupé očekávání. Žádné zásuvky tu nejsou, snad krom toalety, jenže to je k ničemu. "Kde máte příplatek? Musíte mi dát ještě šedesát korun," konstatuje nekompromisně průvodčí. Snažím se argumentovat tím, že když sdělím pokladní cíl cesty s informací o tom, jakým vlakem jedu, prodá mi automaticky příplatek. Další chyba. "To si musíte říct zvlášť, rozumíte?" Sdělí mi průvodčí a podle výrazu tváře pochybuje o mé inteligenci. 

S ropovodem do Bojkovic

Ve zdraví jsem přestála cestu do Olomouce i přestup na rychlík směr Břeclav. Zpoždění se k mému překvapení téměř nekonalo, o pět minut pozdější příjezd do stanice Staré město u Uherského Hradiště se zdál pouhým nepodstatným detailem. Jenže na nástupišti, kam dorazil rychlík, pobíhala průvodčí a jakoby naháněla vybrané cestující. Nevěnovala jsem tomu pozornost a logicky jsem šla vyhledat ceduli s odjezdy. Jiní cestující svižně přebíhali koleje a šplhali na další nástupiště, včetně stařenky o francouzských holích.

"No, kde jste?," vybafne na mě bodrá moravská průvodčí. Špitnu, že jsem hledala vlak do Bojkovic. "Tak ten vždycky jezdí z hradišťského nástupiště, to nevíte?" vrčí dáma. Nevím, neb jsem tu prvně. Navíc na nástupišti stojí ropovod, terminus technicus železničních fandů, z motoráků a na každém z nich je jiná cedule s cílovou stanicí. "Musí vám být přece jasný, že do Bojkovic jede vždycky první vagón," uzemňuje a končí debatu průvodčí.

Máte jet na občanku

motorak_192_128.jpgMotoráček šinující se krajinou Bílých karpat vzbuzuje romantické pocity až do chvíle kontroly jízdenek. "Proč máte tak drahý lístek? Kolik vám vůbec je?" zkoumá průvodčí a já popravdě odpovídám, že mi jej prostě prodali, než však stačím sdělit svůj věk žena se nadechne a poučí mě: "Máte jet na občanku. Proč vůbec nejedete na občanku?" Vzdávám se a pokouším se na sedačce stát zcela neviditelnou.

Cíp záhady s občankou poodkrývám při nákupu jízdenky zpět do matičky měst. "Vám asi nebude víc, než 26, co?" prohlíží si mě dobrý muž v pokladně ve stanici Bojkovice, nádražíčku, kam směřují pouze motoráky, které se dravě zařezávají do okolních kopců. Prodá mi jízdenku na 297 Kč a dodá, že když ukážu průvodčí občanský průkaz, budu to mít levnější. Spořivost ukrytá v mém nitru se zaraduje. Hlava to však nebere.

Dokonalé Pendolino, až na ty záchody

Po dvou a půl hodinách v motoráku jsem se ocitla v Brně a jala se zjistit podmínky přepravy Pendolinem. "Ukažte mi jízdenku, asi ji máte špatně," chňapla po modrém papírku pokladní. "Hm, to jsem si mohla myslet, musíte mít místenku, tak mi dejte dvě stovky a bude to," pokračuje v přezíravosti madam. Jenže já jsem hloupý cestující a netuším, proč se po mě chce místenka. "To snad ví úplně každý, že bez místenky do Pendolina nesmíte. Jakto, že to nevíte?" opovrhuje mnou žena a strká mi výměnou za peníze další lísteček.

pendolino_192_128.jpgPendolino přivrčí nachlup přesně. Sice začíná vozem číslo šest, ale po chvilce se zorientuji. "Sice sedíte na špatném místě, ale to nevadí. Koukám, že jste využila naší letní akce, proto bych vás poprosil o doklad, na kterém máte uveden věk," medovým hlasem vysvětluje průvodčí. Po několika hodinách konečně chápu, jaký smysl mělo podivné chování zaměstnanců Českých drah. Cesta probíhá naprosto idylicky, milá stevardka mi donese dezert až pod nos a ještě se kouzelně usmívá.

"Myslíte, že tu najdu funkční toaletu?" ptá se anglicky bezradná turistka a snaží se marně vypátrat dvířka, na kterých by nebyl nápis mimo provoz. "Je to pěkný vlak, ale ona se tu stala nějaká nehoda, že to nefunguje?" snaží se dívka najít racionální vysvětlení faktu, že na čtyři vagóny fungovala pouze jedna místnost. Inu dokonalá cesta, téměř.

Související