Penzijní reforma nejsou penzijní fondy

V souvislosti s penzijní reformou se nám automaticky vybaví pojem penzijní fond. Stejné adjektivum může vyvolávat dojem, že přirozenou ambicí manažerů penzijních fondů je opravdu udělat z penzijních fondů institucionální základnu případné penzijní reformy. Petr Beneš, viceprezident Asociace penzijních fondů ČR a generální ředitel ČSOB Penzijního fondu Stabilita, a.s., si však nemyslí, že pouze penzijní fondy mají jako jediné mandát se aktivně podílet na institucionálním zabezpečení penzijní reformy. Penzijní reforma podle něj není totožná s penzijními fondy. Na prvním místě reformy musí být přiměřená záruka solidního příjmu ve stáří pro relativně široké řady budoucích důchodců, kterým umožní důstojné prožití podzimu života. V druhém pořadí klade důraz na to, aby reforma penzijního systému byla co nejméně nákladná, bez negativních dopadů na českou ekonomiku. Obě tendence jsou bohužel protichůdné. K tomu, aby bylo možné sladit tyto dva zdánlivě neslučitelné cíle, je potřeba, aby faktické provedení bylo co nejefektivnější, tedy aby instituce zabezpečující provedení důchodové reformy operovaly s dlouhodobě nízkými náklady a při stanovené míře rizika zajišťovaly pro účastníky maximální výnosy.

Na experimenty není čas

V důsledku faktu, že Česká republika zatím penzijní reformu nezahájila, získala kromě řady nevýhod i jednu podstatnou výhodu - může se poučit ze zkušeností sousedních států, jejichž výchozí situace byla podobná té naší. Neměli bychom chtít "vymyslet" svoji vlastní geniální jedinečnou penzijní reformu. V Maďarsku a Polsku byly penzijní reformy implementovány v letech 1998, respektive 1999, a dnes jsou k dispozici již první výsledky. Určitě lze nalézt i řadu pozitivních prvků na švédském modelu, který uvádějí jako příklad naši sociálnědemokratičtí ministři.

Inflace stáří

Penzijní reforma je reakcí na velice citlivou strunu stárnutí populace a vlastně i na stáří obecně. Za třicet let budou osoby starší šedesáti let tvořit téměř třetinu obyvatel České republiky. Tato vrstva občanů musí být svéprávná. A aby taková byla, musí být ekonomicky nezávislá. Jednoduše řečeno, neměla by být finančně na obtíž mladším generacím. Budoucí penzisté si proto budou nuceni na své stáří našetřit sami a penzijní reforma by jim v tom měla pomoci. "Jsem přesvědčen, že penzijní reforma se neobejde bez modernizace a parametrických změn průběžného systému sociálního zabezpečení a současně bez zavedení silného fondového pilíře kumulujícího soukromé úspory," říká Petr Beneš.

Institucionální zázemí penzijní reformy

Pro úspěšnou penzijní reformu je třeba zvolit vhodný systém a zároveň zajistit jeho co nejefektivnější fungování. Běh systému spočívá ve sběru peněz jako zdrojů a jejich následném zhodnocení. Oba tyto kroky je potřeba provést s minimálními náklady. Cílem je nejvyšší výnos pro účastníka. Aby byl sběr peněz co nejlevnější, je potřeba ho provádět z jednoho místa jedním systémem. Například v oblasti penzijního připojištění dnes existuje jedenáct penzijních fondů a zároveň jedenáct různých systémů sběru peněz (pasiv penzijního fondu) a obsluhy klientů s relativně vysokými náklady. Bylo by mnohem efektivnější, kdyby sběr pasiv prováděla pro různé správce (penzijní fondy, investiční společnosti atd.) jedna instituce, kterou si lze představit i jako instituci státní s předem stanovenými limity - podobně jako je tomu ve Švédsku. Zhodnocování vybraných zdrojů je potřeba naopak podrobit konkurenci tak, aby výnosy byly při stanoveném riziku co nejvyšší.

Jsou penzijní fondy institucionální základnou penzijní reformy?

Otázku lze parafrázovat následovně: Mají penzijní fondy možnost levně sbírat zdroje a efektivně je zhodnocovat? Média se věnují problematice penzijních fondů v relativně velkém rozsahu, podrobují je kritice a je to tak správné. Některé problémy jsou však zveličovány a jiné naopak zastírány nebo úplně opomíjeny.
"Skutečné problémy ve fungování penzijních fondů vidím především v rostoucích akvizičních nákladech na získání klienta a v nemožnosti investovat dlouhodobá pasiva do dlouhodobých, a tím pádem i výnosnějších aktiv," připomíná viceprezident Beneš.
Vysoké akviziční náklady na získání klienta pramení ze značných provizí vyplácených zprostředkovatelům (agentům). Nutno dodat, že produkt penzijního připojištění je ve srovnání s většinou dalších finančních produktů, jako je životní pojištění nebo různé typy podílových fondů, velmi jednoduchý a přidaná hodnota zprostředkovatele pro klienta není vysoká. Přesto penzijní fondy vyplácejí agentům stále vyšší provize, což je dáno tím, že trh penzijního připojištění je již z hlediska počtu účastníků relativně nasycen a získání nových účastníků je složitější. Zprostředkovatelé se často uchylují k získávání klientů konkurenčního penzijního fondu. Není tak výjimkou, že jeden účastník mění rok co rok penzijní fond. Zprostředkovatelé inkasují provize, které ovšem zaplatí samotní účastníci. Řešením však není omezení přechodů z fondu do fondu. Účastník by měl mít možnost změnit správce svých peněz - v případě, že s ním není spokojen. Regulace v podobě stanovení maximální možné provize zprostředkovateli také není šťastným řešením. Proč by právě sektor zprostředkování finančních služeb měl trpět tak přísnou regulací? Řešením by bylo, kdyby náklady spojené s akviziční činností hradil správce a nikoliv klient. Správci penzijních fondů by tak byli obezřetnější v nákladové oblasti, protože spirála rostoucích provizních nákladů by dopadla přímo na ně. To vše lze zařídit oddělením majetku správce a účastníka. Za předem stanovený poplatek, o kterém by byl účastník informován, by penzijní fond musel hradit veškeré své náklady včetně akvizičních.

Každému to jeho portfolio

Oddělení majetku by vyřešilo i další velkou neefektivnost ve fungování penzijních fondů, jíž je stránka zhodnocování aktiv. Průměrný věk klientů penzijních fondů je necelých padesát let, nárok na penzi vzniká v šedesáti letech. Z hlediska růstu aktiv pod správou nepřekročil systém penzijního připojištění ještě zdaleka svůj zenit. Aktiva penzijních fondů rostou každý rok přibližně o dvacet procent. Tento růst bude pokračovat ještě deset až patnáct let - do doby, než objem vyplácených prostředků dosáhne objemu přijatých prostředků v penzijních fondech a růst se zastaví. Zjednodušeně tedy lze odhadnout splatnost závazků penzijních fondů vůči klientům na minimálně deset let. Naproti tomu jsou penzijní fondy nuceny investovat do portfolia cenných papírů, které odpovídá splatnosti závazků pouze jeden rok. Důvodem je každoroční garance kladného výnosu pro účastníky. I kdyby penzijní fond jeden rok zhodnotil prostředky účastníků o dvacet procent a v druhém by vznikla ztráta ve výši pěti procent, musel by tuto ztrátu akcionář fondu z vlastních zdrojů uhradit. Akcionář tudíž participuje v plné stoprocentní míře na ztrátách, ale ze zisku si smí vzít pouze deset procent. Logická reakce penzijních fondů tedy je nedopustit ztrátu v žádném roce, a to i za cenu nižších výnosů pro účastníky. Situaci při určité míře zjednodušení lze přirovnat k bankovnímu vkladu, ve kterém se vkladatel zaváže nevybrat svůj vklad po dobu deseti let, ale dostává úrok ve výši odpovídající jednomu roku.
Pokud by však došlo k oddělení majetku, penzijní fond by mohl nabídnout klientům různá portfolia. Těm hodně konzervativním a starším účastníkům s krátkým investičním horizontem by mohl i nadále garantovat každý rok kladný výnos. Pro mladší a odvážnější by mohl nabídnout portfolio s vyšším výnosem v delším období. Dnes však mohou penzijní fondy nabídnout pouze jediné portfolio, které hrubě neodpovídá skladbě jejich klientů. Klienti fondů jsou okrádáni o určitou část výnosu, kterou v dlouhém období (více než třicet let) není schopen kompenzovat ani státní příspěvek s daňovou úlevou.

Nafouknuté bubliny

Vedle skutečných problémů jsou penzijním fondům vyčítány uměle vytvořené problémy, tzv. nafouknuté bubliny. První z nich jsou údajně chybějící garance systému penzijních fondů. Je pravda, že tyto fondy nemají vytvořenu obdobu bankovního fondu pojištění vkladů, které však funguje pouze do limitované výše vkladu a ještě jenom z devadesáti procent. Penzijní fondy však účastníkům nabízejí daleko větší garanci. Tou je v současné době již zmiňovaná povinnost garantovat každý rok pozitivní výnos. Kdyby penzijní fond dosáhl ztráty v daném roce, pak je tuto ztrátu povinen uhradit v plné výši jeho akcionář. A akcionáři významných českých penzijních fondů jsou ústavy jako Allianz, Credit Suisse, Erste Bank, ING, KBC, Société Generale, tedy všechno instituce se stejným nebo lepším ratingem, než má Česká republika jako stát. Garance v systému penzijního připojištění je tudíž dostatečná.
Druhým zavádějícím názorem je údajné malé zhodnocení penzijních fondů. Při systému garancí, celé řadě administrativních úkonů, za které si penzijní fondy na rozdíl od jiných institucí nemohou nic účtovat, a složité operativě je zhodnocení penzijních fondů za uplynulá léta velmi dobré. Přestože jsou penzijní fondy silně omezeny ve svých investičních strategiích, dlouhodobě aktiva reálně zhodnocují. Za posledních pět let převyšují inflaci v průměru o více než jedno procento ročně, což například ve srovnání s bankovními vklady, které jsou navíc zatíženy celou řadou daní a poplatků, rozhodně není špatný výsledek.

Podmínění kandidáti

Za třetí bublinu, která údajně snižuje důvěryhodnost penzijních fondů, můžeme považovat možnost penzijních fondů přizpůsobovat své úmrtnostní tabulky charakteru kmene svých účastníků, což má samozřejmě vliv na výši vyplácených dávek. Zde je potřeba si uvědomit, že účastník penzijního připojištění není fixně připoután k penzijnímu fondu. Po dosažení nároku na výplatu penze může zvolit jednorázovou výplatu naspořených peněz, tzv. jednorázové vyrovnání, a to v případě, že považuje výši penze za nedostatečnou. Částku jednorázového vyrovnání může investovat sám podle svého úsudku, nebo například nakoupit doživotní penzi u některé pojišťovny. Pokud však zjistí, že doživotní penze nabízená penzijním fondem je vyšší než u pojišťovny, dá si penzi vyplácet u původního penzijního fondu. Účastník má tedy dostatek svobody, aby se případnému snížení penze z titulu změny úmrtnostních tabulek vyhnul.
Vraťme se k původní otázce: Jsou tedy penzijní fondy vhodnými kandidáty na vytvoření institucionální základny důchodové reformy? Odpověď Petra Beneše zní, že zatím nejsou. Pokud se však ještě před spuštěním důchodové reformy stihnou samy reformovat, respektive pokud jim to stát dovolí, mohou být prý jedněmi z horkých kandidátů.

Související