Nesnesitelná lehkost štěnic

Odposlech telefonických rozhovorů je hrubým zásahem do soukromí člověka, do ústavního práva občana. Na tom se shodnou politici i odborníci. Něco takového proto lze připustit jen ve skutečně závažných, zákonem předem stanovených případech a rozhodovat o tom musí soud. To je asi také nesporné. Méně jasné už je, na jakých základech má takové rozhodnutí stát, z čeho musí vycházet a jestli by mělo být někým přezkoumatelné.


Rovní a rovnější

Aktuálně umožňují odposlechy čtyři zákony. Z nich nejpreciznější je úprava zakotvená trestním řádem. Jenže i v jejím případě jde o rozhodování jednostupňové.
Bez znalosti konkrétní praxe snad každého musí napadnout pochybnosti: chybují či mohou chybovat soudci při rozhodování o nařízení odposlechu? A pokud ano, jak bez zpětné vazby své chyby zjistí, případně jak je zajištěno, že je nebudou opakovat ve svých dalších rozhodnutích? A jak je zajištěno, že informace, na jejichž základě odposlechy nařizují, jsou pravdivé? Se znalostí praxe se pochybnosti mění v konkrétní výhrady.
Policie svůj požadavek na nařízení odposlechu zhusta dokládá jen obecným konstatováním. Například, že z určité telefonní stanice (nebo na určitou stanici) volal či by mohl volat podezřelý.
Po přečtení mnoha soudních "odposlechových" rozhodnutí si troufám tvrdit, že v řadě případů z nich nelze ani zjistit, jak na tenhle nápad policista přišel. Kam až to může dojít, naznačuje vyjádření předsedy obvodního soudu dr. Libora Vávry (26. 9. 2006 ČRo 1 - Radiožurnál). Ten uvedl, že pokud by policista ve skupině telefonních čísel jednoho vyšetřovaného vsunul soudu číslo jiné osoby, které samozřejmě onen soudce nezná, došlo by k odposlouchávání i tohoto telefonu. Nemusí jít ale až o takto drastický případ. I jen to, že si podezřelý půjčil k jedinému odposlechu cizí mobil, může jeho majiteli zajistit odposlech na měsíce.
I když připustíme, že soudy jsou při nařizování odposlechů rigoróznější, přesto mám zato, že právní úprava odposlechů v trestním řízení nevylučuje možnost úředních pochybení. Tím spíše to pak platí pro odposlechy, které umožňují zákony o tajných službách a celní zákon. S takovým stavem asi nemohou souhlasit ani ti, kteří jinak vyznávají krédo bývalého policejního prezidenta, jemuž by jeho odposlechy principiálně nevadily, protože nedělal nic nezákonného.
Nadto je ale takováto nekontrolovatelná úprava "natvrdo" v rozporu s článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je pro nás závazná. Podle tohoto článku: "Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností."
To ovšem především znamená, že se ten "každý" nějak dozví, že se vůbec s jeho právy něco dělo, což je u nás možné jen, když je proti dotyčnému zahájeno trestní stíhání a odposlechy jsou užity jako důkaz. Takže trestně stíhaní mají paradoxně větší práva než ti, kteří stíháni nejsou. Zato instrument k nápravě nemá nikdo. V tom jsme si rovni.


Jednou to praskne

Situace je neudržitelná a je jen otázkou času, kdy kvůli tomu stát prohraje nějaký spor u Evropského soudu pro lidská práva, pokud už ne dřív u nějakého soudu místního.
O potřebě odposlechů nikdo nepochybuje, ale jediným řešením je zákonnou úpravu změnit tak, aby i jejich nařízení bylo přezkoumatelné. Byť mám pochybnost, že po aktuálních zkušenostech se bude u nás někdo do telefonu bavit o čemkoliv citlivějším. Autor je advokát

Související