Vědecká prestiž státu se vždycky vyplatí
HN: Pane profesore
je česká věda dobrá věda?
Myslím, že v zásadě dobrá je. Zvláště když uvážíme podmínky, v jakých čtyřicet let fungovala, a její tehdejší izolaci od světa. Ale rozhodně se nedá říci, že by česká věda byla na takové úrovni, jak by společnost potřebovala. Ani Akademie věd stále není elitní vědeckou institucí alespoň evropského významu. Posláním Akademie musí být, aby na tuto úroveň českou vědu dostávala.
HN: Jak toho chcete dosáhnout?
Mou vizí je, aby na Akademii, ale třeba i na vysokých školách, to je jedno, vznikly směry výzkumu, kterým by se dalo říkat české školy. Něco takového, jako byla elektrochemie či polarografie Jaroslava Heyrovského nebo polymerní chemie, kterou založil Otto Wichterle. Tedy věda nobelovské úrovně. Tu u nás prakticky nemáme.
HN: Ve kterých oborech by se to mohlo podařit?
Víte, vůbec si nemyslím, že je možné předem naplánovat, co se ve vědě podaří a co ne. A proto nemá ani smysl seshora nařizovat, které obory musí být nejlepší. Nejpodstatnější je podporovat excelentní vědu, ať už vede k základním poznatkům, nebo k výsledkům, které se dají okamžitě aplikovat v praxi. Naše země nemůže rozvíjet úplně všechny vědní obory. Můžeme však podporovat ty disciplíny, v nichž máme schopné lidi. Takové, kteří jsou schopni dosáhnout špičkových výsledků. A pak už není podstatné, jestli to zrovna bude ten nebo onen obor. Těm, kdo umějí, publikují ve špičkových zahraničních odborných žurnálech, kam se dostane jen ta nejlepší věda, těm prostě musíme vytvořit mimořádné podmínky. Třeba i tím, že méně schopným ubereme. To se nedá nic dělat. A když mluvím o podpoře, nemám na mysli jenom už osvědčené výzkumníky, ale i nadějné mladé vědce.
HN: Tím myslíte plat?
Myslím pracovní podmínky, jako je prostor v dobře vybavených laboratořích, možnost samostatného bádání, ale i plat. Nedělám si iluze, my nikdy nebudeme schopni nabídnout totéž jako třeba Harvardova nebo Yaleova univerzita ve Spojených státech. Ale aspoň rozumný plat bychom nabídnout měli.
HN: Kolik je rozumný plat pro mladého vědce?
Tolik, aby mohl normálně žít, pořídit si byt, založit rodinu. Dejme tomu čtyřicet tisíc měsíčně. To mu zatím nedáme. Ale aspoň se k tomu musíme blížit. Ostatně čeští vědci, kteří něco umějí a jezdí pracovat i do zahraničních vědeckých institucí, si dnes mohou přilepšit aspoň tam. Pak jde o to, aby se k nám zase vrátili, protože se jim bude doma dobře pracovat.
HN: Stejně se to bude točit pořád kolem peněz. A česká věda si stěžuje, že jich nemá dost. Může se to změnit?
Věřím, že se to změní. Česká republika je členem Evropské unie, která jako jeden ze svých hlavních cílů prosazuje podporu vědy a výzkumu, protože jenom díky nim může dosáhnout dlouhodobé ekonomické prosperity. Není možné, abychom se flákali někde vzadu. Věřím, že i naše vláda a parlament to takto budou chápat.
HN: Vicepremiér pro ekonomiku Martin Jahn tvrdí
že republika by měla dávat víc peněz do aplikovaného výzkumu, který má přímé uplatnění ve výrobě. Možná jej nenadchne váš názor, že Akademie věd je především institucí základního výzkumu, ne továrnou, z níž se sypou ozubená kolečka.
Nedomnívám se, že bychom byli až v tak zásadním rozporu. Určitě je správné, aby aplikovaný výzkum dostal víc peněz, a to z prostředků, které vláda bude na vědu přidávat. Ale věřím, že se tak nestane na úkor výzkumu základního, neboli, jak raději říkám, výzkumu vyhledávacího, který objevuje principiální poznatky. Na nich teprve může aplikovaný výzkum stavět. Z dlouhodobějšího pohledu se pak nakonec vyhledávací výzkum v ekonomice zhodnotí daleko lépe. Už jsem zmiňoval Ottu Wichterleho. Jeho kontaktní čočky měly svůj počátek ve vyhledávacím výzkumu.
Vůbec beru vědu ne pouze jako součást ekonomiky, ale jako součást celé národní kultury. Vezměte si třeba naši astronomii, která se dělá v Akademii věd, nebo egyptologii, té se věnují na Univerzitě Karlově. Jsou to špičkové obory, které naši zemi proslavily ve světě, zvedly prestiž našeho státu. A to se vždycky vyplatí, i když jejich přínos nemůžete bezprostředně přepočítat na peníze.
HN: Jak byste přesvědčoval nadaného studenta
aby se rozhodl pro vědeckou dráhu?
Řekl bych mu, že věda je především dobrodružství. Dobrodružství poznání. Někdo vylézá na Mount Everest, někdo se potápí, někdo hledá něco nového v pralese. Pro mě bylo dobrodružstvím pracovat v laboratoři. Není lepší pocit než úspěšný experiment, při němž poznáváte, že jste narazili na něco nového, zatím neznámého. Takovému pocitu se nic nevyrovná. Snad jen sex, a možná ani ten ne.
HN: Takže to bylo dobrodružné poznávání v laboratoři
teré vás osobně přivedlo k vědě?
Ano. Jako malý kluk jsem od rodičů dostal chemickou soupravu pro děti. Dřevěnou krabici, kde bylo pár zkumavek, nějaké chemikálie a návody na několik experimentů. Moc mě to bavilo. Nakonec jsem vystudoval biochemii a od ní jsem se dostal k molekulární genetice. Ostatně i tatínek dělal lékařskou vědu, moji dva synové jsou chemici. Takže, abych se držel svého genetického oboru, možná to všichni máme v genech.
Václav Pačes (narozen v roce 1942) je někdy označován za otce české genomiky. Jeho skupina byla jednou z prvních na světě, která v roce 1986 dokončila genomový projekt - přečtení úplné dědiční informace bakteriálního viru. Pracoval a přednášel v USA, Británii, Španělsku a Japonsku. V letech 1993 až 1997 byl místopředsedou Akademie věd, pak se stal ředitelem Ústavu molekulární genetiky. Minulý čtvrtek jej Akademický sněm zvolil novým předsedou Akademie věd.
Foto: HN - Ondřej Besperát
