Vědci byli v unii dříve než ostatní

Prvními Čechy, kteří fakticky vstoupili do Evropské unie, byli vědci. Na výzkumných projektech placených unií se podílejí jako plnoprávní partneři od roku 1999. "Takže po loňském vstupu do unie se toho pro nás příliš nezměnilo," říká Vladimír Albrecht, zástupce ředitele Technologického centra Akademie věd, které spolupráci s unií koordinuje.
Do evropských projektů se v letech 1999 až 2002 zapojilo osm set českých týmů. A zhruba stejné množství vědeckých skupin se podílí na unijních projektech i od roku 2003, kdy podle bruselského kalendáře začal 6. rámcový program evropského výzkumu.
"Unie financuje pouze takové projekty, na nichž spolupracují ústavy alespoň ze tří zemí. Díky tomu vznikají velké mezinárodní skupiny a mohou si dovolit výzkum, který by se jinak dal připravit jen obtížně," oceňuje Albrecht. "Za úspěch se přitom nepovažuje publikování výsledků v odborném časopise, ale jejich předání do praxe," dodává.

Obtížná domluva

Méně optimistická je Zuzana Boukalová, hydrogeoložka z firmy Geo Group. Společnost se podílí na evropských výzkumech vhodného využívání krajiny a ochrany životního prostředí. "Některé mezinárodní projekty mají tolik účastníků, že se obtížně řídí a je problém, aby se partneři dokázali mezi sebou rozumně domluvit, kdo a co bude přesně dělat," říká.
I tak se však čeští vědci dokázali prosadit a získat nejprestižnější vědecké ocenění Evropské unie - Descartovu cenu. V roce 2001 si ji odnesl tým, v němž působili čeští vědci, za vývoj léku brzdícího rozmnožování viru HIV.
V roce 2003 obdržela cenu vědecká skupina s účastí českých astronomů za měření potřebná pro přesnou družicovou navigaci.
A loni se až do finále soutěže dostali čeští fyzikové, kteří se zabývají výpočty vlastností magnetických materiálů.
Vědci si obvykle stěžují, že získání evropských peněz vyžaduje velké papírování. "Pro zkušenějšího člověka je to jen o něco těžší než napsat žádost o grant doma," říká Vladimír Albrecht, který ovšem má s orientací v bruselském labyrintu směrnic bohaté zkušenosti.
Větší problém on sám vidí v zadrhávání českých a unijních pravidel. Evropská unie totiž dává vědcům peníze s tím, že je musí použít jen na výzkum, ale ne na placení souvisejících daní. "Je to nakonec docela logické. Unie rozděluje peníze, které získala z příspěvků členských zemí. Takže když je národní vláda jednou dá, neměla by si z nich zase kus brát zpátky jako daň," vysvětluje Albrecht.
Do loňska proto české finanční úřady vracely vědeckým ústavům daň z přidané hodnoty, kterou zaplatily za nákup přístrojů, materiálů a dalších věcí potřebných pro výzkum financovaný Bruselem.
"Pak se ovšem české předpisy změnily, takže dnes vědecké instituce nemohou přijít na to, z čeho zaplatí daň z přidané hodnoty, když to nesmějí udělat z peněz, které dostaly z Bruselu, ale vlastně ani z dalších prostředků na provoz. Snažíme se o tom jednat s Ministerstvem financí, ale zatím marně," krčí rameny Albrecht.

Tříprocentní sen

Z jedné věci by se však mohli vědci po vstupu republiky do unie radovat. Alespoň teoreticky. Unie si klade za cíl dosáhnout do roku 2010 stavu, kdy tři procenta hrubého domácího produktu členských zemí budou investovány do vědy a výzkumu. Třetina má jít přímo z veřejných peněz a dvě třetiny ze soukromého sektoru povzbuzeného různými úlevami.
Česká republika má výjimku, stačí jí investovat jen dvě procenta. I to by však bylo výrazné zvýšení oproti současnému stavu.
Ve skutečnosti však Evropská unie dává nyní na vědu dvě procenta, a Česko zhruba 1,3 procenta HDP. Evropský komisař pro výzkum Janez Potočnik sice na vlády členských zemí apeluje při každé příležitosti, ale i bruselští úředníci přiznávají, že tříprocentního či dvouprocentního cíle se za pět let zřejmě dosáhnout nepodaří.

Související