Ptám se, proč Sokol hájí Berku

Advokát Tomáš Sokol v článku Co ukazuje kauza Berka (HN 24. února) vyjádřil názor, že rozhodnutí soudce bezdůvodně prohlásit konkurs na společnost je pochybením, možná trestným činem soudce. Pokud se však představenstvo vzdá práva odvolat se proti takovému rozhodnutí soudu, jedná podle Sokola protizákonně.
Jako jeden z konkursních ředitelů si s tím dovolím polemizovat. Domnívám se, že jeho právní názor nereflektuje reálné podnikatelské prostředí v České republice.
Představenstvo je řídící orgán společnosti odpovědný za výsledky, které jsou měřítkem úspěšnosti. Do konkursu poslaný podnik, v němž jsem členem představenstva a konkursním ředitelem, v minulých letech zvýšil prodej svých výrobků, vytvořil kladný hospodářský výsledek, snížil své závazky a investoval do nových výrobků.
V situaci, kdy je bezdůvodně prohlášen konkurs, má představenstvo dvě možnosti: podat odvolání proti soudnímu rozhodnutí, nebo usilovat o jiný způsob ukončení konkursu při zachování provozu, respektive nabídnout věřitelům vyrovnání a pokračovat v činnosti.
Pokud se představenstvo odvolá, správce konkursní podstaty se ujme funkce a začne konat, přičemž jeho úkony budou platné a účinné. Rozhodnutí o odvolání může úpadce očekávat za 12, ale třeba i 36 měsíců.
Za tu dobu podnik dozná značných změn, ale jen stěží pozitivních. Jsem přesvědčen, že nastane nestabilita ve vztazích k obchodním partnerům. Důsledkem budou omezování výroby a ekonomické ztráty. Správce konkursní podstaty to bude řešit prodejem majetku a dalšími nepopulárními opatřeními.
To stále uvažuji o variantě, že správce bude mít zájem udržet provoz. Podnik po uplynutí lhůty 12 až 36 měsíců bude v absolutně jiném ekonomickém postavení, nepochybně horším, které zákonitě vyústí v reálnou konkursní situaci.
Pokud se představenstvo rozhodne pro návrh nuceného vyrovnání, může předpokládat, že správce konkursní podstaty jako nositel zákonných práv, ale i povinností bude mít zájem nepoškodit věřitele. Členové představenstva nemohou předpokládat, že správce je podvodník, který je motivován pouze snahou z podniku odčerpat peníze s tichou shovívavostí soudce.
Z racionálního hlediska, s přihlédnutím k lhůtám rozhodovací praxe soudů, mně stále vychází prospěšnější, když představenstvo nabídne vyrovnání.
Neznám případ, kde úspěšné odvolání proti prohlášení konkursu mělo příznivý vliv na fungování podniku. Výsledkem rozhodnutí soudů je však řada případů, kdy představenstvo úpadce bylo sice v odvolacím řízení úspěšné, ale důsledky činnosti správce byly takové, že podnik přestal fakticky existovat. Převážná část majetku byla totiž rozprodána, kontinuita výroby narušena, obchodní vazby přerušeny, zaměstnanci propuštěni.
Z těchto důvodů nemohu souhlasit s názorem Tomáše Sokola, že představenstvo, které se neodvolá, jedná protizákonně. Považuji tento názor za nevyvážený, neprofesionální a záměrně odvádějící pozornost jinam.
Prohlášení konkursu by mělo být kvalifikovaným rozhodnutím soudce, který z úřední povinnosti musí zkoumat zákonné podmínky konkursu, neboť jeho rozhodnutí se bude hluboce dotýkat nejen úpadce, věřitelů, ale i mnohdy stovek zaměstnanců, kteří jsou s podnikem existenčně spjati.
Podivné praktiky při prohlašování konkursů soudcem Berkou zpochybnily víru občanů ve spravedlnost, soudní nezávislost a neúplatnost. Ztotožňuji se s názorem nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové, která tento postup soudce v rozhovoru otištěném v HN 24. února spojila s "malým nebo velkým Palermem", jež v konkursním soudnictví u nás existuje.
Závěrem si kladu otázku, co motivuje Tomáše Sokola k prezentaci tak vyhraněných názorů, proč se angažuje na obranu soudce, který vrhl temné světlo na soudcovský stav.
Autor je generálním ředitelem ZKL Klášterec nad Ohří

Související