Nic čistšího než atom nenajdeme
Podíl tzv. ekologicky šetrných zdrojů na světové energetice se měří v řádu procent. V některých zemích je větší, jinde menší, každopádně barevný koláč výroby elektřiny není v žádné zemi, řečeno shodně s Janem Beránkem z energetického informačního servisu WISE (Dopisy, HN 23. listopadu) k nakousnutí.
Rakousko vyrábí ve vodních přehradách zhusta - cituji pana Beránka - "zkalených bahnem" 70 procent elektřiny, přes čtvrtinu dodávají tepelné zdroje spalující vesměs dovážené uhlí či zemní plyn. V emisích oxidu uhličitého v přepočtu na obyvatele nám jižní sousedé dýchají na záda.
Němci likvidují jadernou energetiku, podíl - opět cituji - "zastaralých tepelných elektráren" tam roste a blíží se ke třem pětinám. Švýcaři proslulí péčí o životní prostředí si nemohou vynachválit svůj energetický mix ze 60 procent vodní a 40 procent jaderné elektřiny. Mohli bychom pokračovat po dalších zemích a všude dojdeme k závěru jako pan Beránek: barevný koláč, představující různé výroby elektřiny, není k nakousnutí.
Ujistím ho, že mu nebude chutnat ani v budoucnosti - pokud se ovšem, obrazně řečeno, nechce vrátit do jeskyní nebo na stromy. Ekologicky šetrná energie totiž mohla stačit předvěkému člověku. Od okamžiku, kdy se začalo spalovat něco jiného než dřevo či dobytčí trus (dnes bychom řekli biomasa), jsou tzv. šetrné zdroje pouze doplňkové. A obávám se, že jimi zůstanou i nadále.
Nemyslím, že bychom je neměli podporovat. Každá kilowatthodina se hodí, pokud se vyplatí ekonomicky i ekologicky. Avšak účelové černobílé třídění páně Beránkovo na správné, totiž ekologicky šetrné, a špatné, tedy všechny ostatní, nemá s realitou nic společného.
S jakými zdroji dokáže naše civilizace ekologicky a ekonomicky přežít? Shodneme se s panem Beránkem, že by nám měly zajistit dostatek energie s co nejmenším vlivem (emise škodlivin, zejména skleníkových plynů, příroda zničená těžbou, respektive poškozená novými stavbami) na životní prostředí. Jen málokteré zdroje dokážou pokrýt potřeby průmyslu a obyvatelstva v dostatečné míře. Pohříchu tzv. šetrné zdroje jimi nejsou. Zato to dokážou ony proskribované jaderné elektrárny neprodukující skleníkové plyny, avšak dnes ještě hledající, co se za půl století podnikne s použitým palivem.
Máme tady něco lepšího? Pokud ano, sem s tím!
Daneš Burket, reaktorový fyzik, jaderná elektrárna Dukovany
Vážně chceme žít na infuzi státu?
V poslední době, především po nástupu premiéra Paroubka, se ČSSD podařilo odrazit ode dna voličských preferencí opravdu mocným způsobem. Novému premiérovi není možné upřít značnou mediální obratnost. Záplava vyjádření a reakcí k čemukoliv, co by jen v náznaku mohlo zajímat veřejné mínění, není srovnatelná s žádným jiným vysokým ústavním činitelem.
Navíc ze všech vyjádření čiší sebevědomí, rozhodnost a nástin cesty, jak dál. Dokonale namíchaný koktejl pro voliče chutná sladce a nutí jeho poživatele pít dál a dál. Obsahuje totiž návykovou složku, státní peníze. Tato ingredience je silně návyková. Jako každá droga ale ničí svého příjemce.
Pod rouškou sociální spravedlnosti, zajištění bezplatné zdravotní péče, bezpečnosti a dalších rádoby nezbytných věcí, se do životů začíná vkrádat stát. Sociálně slabí, nezaměstnaní, důchodci, ale hlavně rostoucí skupina státních zaměstnanců je lobby z nejsilnějších.
Těm, kdo mají odvahu převzít více zodpovědnosti za svůj vlastní život, kdo se nebojí odpovědnosti spojené se svobodou, nezbývá než se ptát: chce většina lidí žít napojena na infuzi státních peněz, nebo riskne nejistotu a porve se o víc?
Lumír Šarman, ředitel výrobního závodu KTC International, Oslov u Písku
Ať vláda pomůže zkrotit ČEZ
Těžko nás, ředitele výrobních podniků, bude někdo přesvědčovat, že ČEZ každodenně bojuje o svého dobrého zákazníka. Jeho dominantní postavení v nejširším slova smyslu mu umožňuje takový přístup, že v tomto obchodu odběratelé téměř vždy hrají roli prosebníka, aby zdražení nebylo likvidační.
Narážím zde na přístup ČEZ právě v tomto období, kdy skupina publikuje famózní výsledky za rok 2005 a bezostyšně si připravuje půdu pro ještě markantnější navýšení ziskovosti v roce 2006. Například naší společnosti, která odebírá elektrickou energii bez větších energetických špiček o sobotách a nedělích v režimu nonstop, což je pro skupinu ČEZ výhodné, meziročně zvýšili ceny o více než 20 %.
Za tichého přihlížení českého státu coby majoritního vlastníka ČEZ je tak převážná většina českých firem nakupujících energii od této společnosti její cenovou politikou tlačena do snížení jiných nákladů. Českému státu je jednoznačně bližší zaplacená daň, popřípadě dividenda z ČEZ, než ekonomický růst co největšího počtu ekonomických subjektů.
Vyjádření politických stran o podpoře malého a středního podnikání jsou v tomto světle pouhé proklamace. V oblasti, kde by mohl využitím regulačních institucí či přímo rozhodnutím majoritního vlastníka ovlivnit cenu elektřiny, stát zcela selhává a selhal.
Výborné výsledky ČEZ v roce 2005 a v letech následujících budou "zaplaceny" zhoršením profitu všech ostatních podnikatelských firem. Rudolf Gogolín,
ředitel Krnovské škrobárny
Záměna dat
(HN 24. listopadu, strana 2, Sport vyhrává nad kulturou)
V článku se tvrdí, že střechu kostela v Neratově "v roce 1968 zapálila sovětská protitanková střela". Nestalo se to v roce 1968, ale 10. května 1945. Miroslav Jelínek,
vedoucí oddělení styku s veřejností
miroslav.jelinek@economia.cz
