Letos pětadvacetiletí Už jsme doma se již devět let vyrovnávají s odchodem spoluzakladatele a saxofonisty Jindry Dolanského, jehož dynamická, rychlá hra a skladatelské schopnosti definovaly ustavující léta kapely.

Zpěvák, textař, kapelník a nyní výhradní autor repertoáru Miroslav Wanek se nevzdal a po několika letech změn a hledání přišel se čtyřčlennou sestavou s trumpetistou.

Album Jeskyně je první studiovou nahrávkou této sestavy, na předchozím, mnoha hosty ozvláštněném Rybím tuku se o melodické linky starala především kytara a skupina se tak oklikou vracela k punkovým kořenům. Svět Jeskyní je jiný, paradoxně světlejší a průzračnější.

Wanek ve své hudbě neustále pracuje s těkavými, složitě odsekávanými rytmy a táhlými vokálními melodiemi, v nichž každé slovo má potenciál monumentálního refrénu, absence barbarského saxofonu a druhé kytary a výrazná role trubky ale jeho hudbu oproti minulým albům UJD zlehčují.

Někdy až směrem ke kavárenskosti či určitým způsobem historizujícímu popu. Trumpetista Adam Tomášek na svých bedrech totiž přináší větší dávku kulturních odkazů, které jsou s jeho názorem spjaty, než činíval samorostlý Dolanský. Pryč je řízený a řízný atavismus jeho éry, současná podoba skupiny je mnohem přátelštější a vstřícnější.

Nejlépe tato proměna zní v písních Kapka a Propast s působivě melodickými vokály, jichž je skupině nyní zapotřebí o něco víc, než když její hudba evokovala odbržděný vlak.

Wanekovy texty se točí kolem tématu podzemních prostor a vod, ozvěn a hlubin. Geologické a atmosférické jevy ožívají v personifikacích živé, především lidské přírody. Jejich odpovědi mají sklony k metaforám: stropy se bojí závrati z té hrozné hloubky pod sebou; propast může být i pohostinná - jen to vyprávějte propasti, to jsou jen dva z desítek obrazů, jimiž stále inspirovaný básník Wanek korunuje svou hudbu.

Album zaskřípe snad jen v příliš křečovité písni Fascinace, jinak spíše příjemně uplývá. Už jsme doma v Jeskyních ztratili své punkové atributy.