Kniha

Roy Jacobsen
Dřevaři
(Přeložil Ondřej Vimr) Pistorius a Olšanská, Příbram 2010, 144 stran, 198 korun

Novela Dřevaři norského autora Roye Jacobsena (1954) je textem, jenž mnoho slibuje jedinečným historickým kontextem. Tím je takzvaná zimní válka, sovětský ozbrojený vpád do Finska a jeden z důležitých dílčích střetů druhé světové války.

Zejména její první fáze od posledních dnů listopadu 1939 do konce ledna 1940 je unikátním příběhem světových dějin, ač mnohde - včetně našich zemí - se o ní málo ví, a to i navzdory všudypřítomnému zájmu o válečnou dokumentaristiku.

Unikátnost je zajisté dána především úspěchem Finů proti materiální i početní převaze útočníka, ale projevuje se i v dalších souvislostech.

Jednou z nich je fascinující postava maršála Carla Gustafa Mannerheima (1867 - 1951), otce svobodného finského státu, který se do čela špatně vycvičeného a zaostávajícího vojska neohroženě postavil ve dvaasedmdesáti letech.

Přitom právě on měl sociálními kořeny, vojenským vzděláním v Petrohradě i rodinnými vazbami blízko k ruské aristokracii, ba i niterným založením byl rusofil, který se nechával slyšet, že spíše než proti vlastnímu Rusku brání vlast proti agresivní bolševické lůze, která si připnula hvězdičky na mundúr.

Ač o faktech zimní války se v Dřevařích (2005) mluví málo a nejsou pro něj příliš důležitá, "scénografie" je postavena na bitvě o Suomussalmi, která byla pro vývoj války zásadní.

Touto událostí začala jedna z největších katastrof Rudé armády - porážka od Finů na obyčejných lyžích a se sobími spřeženími.

Z domova neodejdu

Dějová linie nás uvádí právě sem, setkáváme se s podivným a tvrdohlavým hrdinou Timem, který jako jediný odmítá evakuaci před přicházejícími Rusy. Timo, kterého nenutí zůstat doma ani tak úmysl bojovat jako srostlost s rodným krajem, možná seversky daná silnější vazba k prostoru než k lidem, absolvuje období jistě komplikovaného, ale přece možného soužití s okupanty.

Pomáhá je zásobovat dřevem, setkává se s lidmi různých osudů, ale válečné události je zase odvanou a přichází další konfrontace, tentokrát s navrátilými krajany.

Po několika stranách se začne ukazovat, že máme před sebou jednorozměrné vyprávění bez proplétání významů, jejich naznačenosti a vývoje. To jistě neznamená, že za každou cenu nutno psát experimentálně, spíš běží o promarněnou šanci říci víc.

Co se však ukazuje jako větší zklamání - čím dál více jako by z textu prosakovala nevěrohodnost. Ukazuje se až příliš jasně, že máme-li vykreslit hrdinu, jehož svéráz je dán jistým druhem naivity, pak o to méně naivní, zato přesvědčivou formou to je nutno vykreslit.

Dřevaři jsou vyprávěním bez výzev k domýšlení i bez severské tajemnosti. Zpočátku se nápadně nabízejí paralely s českým filmem Je třeba zabít Sekala: je tu solitérnost hrdiny na venkově, kde žádoucí je naopak splynutí s davem, a také peripetie válečných událostí, které umocňují potřebu vyhodit ho z kola ven.

Ale zatímco ve filmu Vladimíra Michálka je autenticita těchto sil dokonalá, v Dřevařích pochybná, a zatímco letní dusno z českého snímku přímo sálá, při čtení románu norského autora se kruté mrazy špatně představují.

Je třeba zabít Tima

Sekalovské téma nepatřičné jedinečnosti se projevuje i na konci románu. Po návratu rodáků to má Timo špatné - jenže v této situaci čtenář necítí napětí, jež by vznikalo z nespravedlivé zloby nebo tupé reakce na jinakost.

Vždyť hněv kvůli tomu, že se Timo spolčil s Rusy, je bez dalšího pochopitelný. Timův svéráz jako by byl usvědčován z umělosti a patetizující závěr velký potenciál rozmělňuje docela.

Jak lze najít, Dřevaři nemají - nejen v českém prostředí - vůbec špatné recenze. Jen je těžko se ubránit myšlenkám, že atraktivnost, jež je próze připisována, je spíše dílem historie a pozoruhodných okolností, které přinesla, zatímco autorův příspěvek se podobá zakopané hřivně.

Související