Být umělcem, nota bene humoristou v srdci Evropy není rozhodně procházka růžovým sadem. Zvláště když se přeženou nejrůznější válečné a politické katastrofy, jejichž pachatelé člověka ještě nutí metat kozelce nad vypleněnou zemí.

Vzpomeňme jen naší zlaté kapličky, kde populární baviči museli manifestačně odsoudit jednou atentát na Heydricha, podruhé zase Chartu 77. Velmi neveselou kapitolu z dějin tuzemského humoru přináší kniha Radka Žitného Protektorátní rozhlasový skeč.

Nejen král komiků

S příchodem Reinharda Heydricha převzali Němci řízení českého rozhlasu. Promptně začali s vysíláním propagandistických pořadů, mezi něž patřily i satirické výstupy zaměřené proti Židům, Benešově exilové vládě či Spojencům.

Ať už dobrovolně, pod nátlakem či ze zištných důvodů zúčastnila se těchto otřesných taškařic celá řada autorů, režisérů a herců. Tendenční skeče byly vysílány až do posledních dubnových dnů roku 1945. Zvukové záznamy se většinou nedochovaly, texty scénářů a další dobová svědectví však ano.

Všeobecně známý se stal výstup Hvězdy nad Baltimore, v němž Vlasta Burian karikoval Jana Masaryka. Tento jediný prohřešek krále komiků zapříčinil po válce jeho pád. Kniha však ukazuje mnohé další známé osobnosti, které se s ostudnou propagandou zapletly mnohem více a mnohdy nebyly až na výjimky potrestány vůbec. Patří sem komici Jára Kohout, Ferenc Futurista, Fanda Mrázek či třeba spisovatel František Kožík, tehdy dramaturg většiny skečů.

KNIHA

Radek Žitný
Protektorátní rozhlasový skeč
BVD, Praha 2011, 256 stran, 279 korun

Naopak tvrdé, de facto doživotní tresty dopadly na herce Čeňka Šlégla či Karla Postraneckého, známého z Burianových filmů, jejichž účinkování bylo motivováno patrně obavami o své bližní. Příznačné také je, že autor těch nejodpudivějších výstupů, Josef Opluštil, skončil po válce jako agent StB.

Skeče pro pláč

Jak skeče vypadaly? Šlo o velmi primitivní, stereotypní a pochopitelně zákeřný humor, z nějž dodnes mrazí. Zatímco holokaust běžel na plné obrátky, z českého rozhlasu se linuly posměšky o "židovském švindlu" páchnoucím česnekem a khonovštinou - "phane thajemníku".

Strůjcem všeho zla byl Ben Ešeda, rozuměj Beneš Eda, gangster a hydra krvelačná (!), loutka v rukou Židů a bolševiků, doprovázený věčně podnapilým Honzou Masarykem. Oba posluhovali břichatému Churchillovi a mrzákovi Rooseveltovi, jehož manželkou byla "špinavá Židovka" s předkusem.

Dalšími terči se stali i Voskovec s Werichem či zesnulý Karel Čapek. O jeho hrobě na Vyšehradě napsal jistý Josef Rejthar tyto neuvěřitelné verše: "Zde není místa pro podobné zrůdy. / Hleď: národ už se z obluzení zved, / on vykope tě z posvátné zde půdy / a přehodí tě přes hřbitovní zeď."

Z čeho mrazí neméně, je fakt, že alespoň první vlna skečů byla velmi úspěšná a posluchači se prý dožadovali opakování. Možná, že rozpory první republiky byly větší, než jsme si schopni připustit, anebo Heydrichův údajný výrok o Češích coby smějících se bestiích platí tak nějak plošně.

Autor knihy však zbytečně nemoralizuje ani nepaušalizuje. Příběh každého aktéra je jiný a krutost tehdejší doby si už jen stěží můžeme představit.

Na konci knihy najdeme smutnou doušku o tom, že prorežimní posluhování humoru neskončilo s protektorátem. Po krátké pauze začalo v roce 1948 nanovo. A zda ustalo se sametovou revolucí, nechť si každý zodpoví sám.

K osvěžení paměti lze připomenout kupříkladu volební agitaci kreslíře Vladimíra Jiránka pro ODS, s humornými postavičkami Václava Dobráka či Karla Pracovitého. Anebo třeba satirickou antiparoubkovskou kampaň, v níž hlavní roli hrály politikovo břicho, bradavice a ošklivá a hezká manželka. Divadlo světa mívá povětšinou podobu pokleslého kabaretu.

Vlasta Burian byl příliš populární a movitý na to, aby po válce unikl závisti druhých, a tedy i souzení podle takzvaného malého dekretu. Odsouzení si za rozhlasový skeč vysmívající se Janu Masarykovi jistě zasloužil, ovšem proč mnoho dalších herců, kteří měli na svědomí tentýž poklesek, vyvázlo zcela beze ztráty kytičky?

Související