Nadcházející sezonu v pražském Divadle Komedie otevřela slavná "mluvená komedie" Petera Handkeho Spílání publiku v režii Dušana Pařízka a s názvem doplněným o aktuální vročení 2010. Po sezonách německé a české v minulých dvou letech bude ta letošní rakouská.

Nese název "Analýza rozkladu" a představí ještě texty Ödöna von Horvátha, Artura Schnitzlera, Josepha Rotha a Karla Krause. Autorů, kteří zachytili postupující zánik kosmopolitního, tolerantního středoevropského kulturního prostředí z konce Rakousko-Uherska a rodící se duchovní podhoubí nacismu.

Spisovatel a dramatik Handke, narozený v době druhé světové války, se z této vybrané společnosti vymyká. Přinejmenším generačně. Na počátku své kariéry, v polovině revoltujících šedesátých let, si to s diváky pořádně "vyříkal".

Jeho tehdy skandální hru Spílání publiku, poprvé inscenovanou Clausem Peymannem, dnes vnímáme jako přelomový, ale rovněž už zavedený, klasický text moderního divadla. Handke v kontextu tehdy se proměňujícího společenského myšlení vyhroceně pojmenoval nejrůznější zmrtvující klišé ve vnímání divadelního umění a provokativně, s ironickou nadsázkou se pokusil "nově" vymezit vztah jeviště a hlediště.

Oběti i tvůrci reklamy

Vážně míněná, k autorovi pietní inscenace "Spílání" by dnes už přinejmenším trochu nudila. Ale Handkeho text je v Pařízkově inscenaci celkem vtipně převeden (mimo jiné díky překladu Jitky Bodlákové) do zdejšího jazykového kontextu a hlavně doplněn o drobné improvizace odkazující k práci Divadla Komedie.

Pro Dušana Pařízka a "jeho" čtyři herce je Spílání příležitostí k mírně provokativní, aktuální hře a dialogu se "svými" diváky (i kritiky). Je také sebeironickým glosářem vlastních ambicí, hereckých i inscenačních klišé. Využívá se tu i možnost komentovat "společenské divadlo" a naši stále více se vytrácející schopnost rozlišovat skutečnost od manipulativní marketingové fikce, jejímž jsme objektem i subjektem zároveň.

Obří krychle, již v prostoru vymezují dřevěné latě, je jevištěm světa i divadla. Stojí na prázdné, holé, od všeho oproštěné scéně Divadla Komedie. Mluvčí 1 až 4, tedy herci Gabriela Míčová, Martin Finger, Martin Pechlát a Stanislav Majer, do ní vstupují za zvuků fanfár, v plném osvětlení a do půl pasu nazí.

Zkoušejí na nás reklamní úsměvy z billboardů, líbivé pózy, jako ti, kdo chtějí získat pozornost. Nacvičená rétorika a umělá gesta se ale po chvíli rozpadají, herci se stávají sami sebou, potýkají se se svými pochybnostmi i nejistotami, aby zase časem přistupovali na exhibicionistickou divadelní hru, která je po svém způsobu i autentická a pravdivá.

V rámci děkovačky je krychle okázale destruována a její úlomky rozdávány jako suvenýry. Demonstrace revolty, která se stala součástí showbyznysu.

Režisérova čtyři alter ega

Čas od času se herci na jevišti perou se ztrátou smyslu, propadají do deprese. Nejvýrazněji, když jsou všichni čtyři alter egy svého režiséra a uměleckého šéfa Dušana Pařízka. Není divu - po grantových hrách pražského Magistrátu, které divadlo připravily o finanční podporu ze zahraničí, si jako blázni musejí připadat i nejsilnější povahy.

Spílání publiku 2010 v Divadle Komedie je inscenace živá, svobodná, umělecky suverénní. Je zřejmé, že vznikla z autentické vnitřní potřeby souboru, ale i to, že její vtip a skryté významy nejlépe ocení s kontextem obeznámení diváci. Spílání publiku lze vnímat jako dobré uvození nadcházející sezony, již charakterizuje úderné výtvarné logo - rakouský státní znak.

Při pohledu na černou orlici si s úžasem uvědomíme, že mezi nohama dravce plandá řetěz přetržených okovů a pařáty, které za císaře pána třímaly žezlo, jablko a meč, svírají srp a kladivo.

Související