Působí křehce a oduševněle. Drobná, se záplavou vlasů, s jemnou tváří a vstřícným úsměvem - herečka Táňa Fischerová. Je vyhledávanou recitátorkou a kultivovanou moderátorkou nejen charitativních akcí. Obstála však i ve světě politiky, v němž se jako poslankyně parlamentu prosadila pevností svých názorů. Ve středu 6. června oslaví šedesátiny.

fischerova_LW.jpgV posledních letech si lidé herečku Táňu Fischerovou spojují především s její charitativní činností. Spolu s Dagmar Havlovou, Danou Němcovou či Martou Kubišovou patří mezi nejvýraznější ženy, které se pomoci jiným věnují. Popularitu jí přinesly především Adventní koncerty. "Raději chodím tam, kde kamery zrovna nejsou. Na takových místech potkáváte dobré lidi," říká herečka. Působí v řadě nadací a občanských sdružení. Nerada je však vypočítává, protože jí to "od lidí spíš odděluje". Pracuje tak třeba ve správní radě Nadace Vize 97 a je čestnou předsedkyní občanského sdružení Remedium (pro duševní zdraví).

Přesvědčení, že do politiky je potřeba vnášet ideály a hájit je, nezbavila Fischerovou ani čtyřletá zkušenost z poslanecké lavice. Před pěti lety ji jako nezávislou z desátého místa kandidátky koalice US-DEU a lidovců do sněmovny vynesly preferenční hlasy. "Když hájím svá stanoviska, musím občas narazit," přiznává. Nebála se ukázat "lokty", když se stavěla za zájmy kultury, nezávislost médií či za zájmy občanské společnosti.

Do Senátu, kam vloni kandidovala jako nezávislá v barvách hnutí Zelených, se neprobojovala. Ale politiku tak docela asi neopustí. "Je třeba se angažovat a dál pracovat," potvrzuje.

Herectví studovala Táňa Fischerová na brněnské JAMU. Záhy ale začala filmovat, a ze školy pak po dvou letech šla do pražského Činoherního klubu. "Činoherní klub byla šlehačka na dortu, každému se nepovedlo hrát v takovém divadle a s takovými lidmi, jezdit do ciziny, být obdivován," vzpomíná. Za normalizace v roce 1973 však musela z divadla odejít. Návrat po roce 1989 se už nekonal. "Už je to něco jiného, tam moje místo není," připouští.

fischerova_filip_LW.jpgČtyři roky odehrála v Divadle Jiřího Wolkera, odkud odešla po narození syna Kryštofa. Musela se vyrovnat s jeho postižením a profesi přizpůsobit rodině. Stálé angažmá už nevzala. Hostovala v různých divadlech a měla štěstí. Dělala s Evaldem Schormem třeba v Černém mnichovi nebo ve Vivisekci, pracovala s Janem Kačerem. A když zrovna práce není? "Život se neskládá jen z úspěchů, hlavní je vydržet, když to nejde," říká.

Naučila se nelpět jen na divadle, zvládla moderování, dabing. Film jí toho po úspěšném startu v 60. letech později moc nenabídl. Hrála mimo jiné v Hotelu pro cizince, ve filmech Skřivánčí ticho či Byli jsme to my. V televizi měla příležitostí víc. Vedle inscenace Prodloužený čas s Milošem Kopeckým, si ji diváci pamatují také ze seriálů Lékař umírajícího času nebo Konec velkých prázdnin.

Velkou láskou Táni Fischerové je poezie. Léta se o ní dělila s návštěvníky Violy a Lyry Pragensis. Její melodický hlas jakoby stvořený pro lyrické verše zní často i z rozhlasu.

Je autorkou povídek Lydiiny dveře a Bílý den, které nahlížejí do jejího vnitřního světa, stejně jako její poetické koláže. Miluje dílo Antoina de Saint-Exupéryho. Je pro ni "celoživotní biblí" a proto nepřekvapí, že se snaží naplňovat jeho slova: Člověk tu není jenom pro sebe.

Související