Koho by nezajímalo, jak estébáci pronásledovali slavné zpěváky? Mně nejvíc vrtá hlavou, kdo vymyslel plán, jak zostudit Martu Kubišovou. Jak jí znemožnit zpěv a vykázat ji na okraj společnosti.

Že by na to přišel bodrý JUDr. František Hrabal, tehdejší ředitel Pragokoncertu? Bylo sice veřejným tajemstvím, že tato agentura sloužila jako filiálka StB, ale tak náročná svinstva patrně chystali odborníci. Hrabal pak výsledky jejich práce - údajné pornografické záběry Kubišové - ukázal Vondráčkové a Neckářovi, Martiným partnerům z tria Golden Kids.

Pán zpěváků


Stalo se to dávno. Komu dnes není aspoň padesát, nedokáže si strach a ponížení české společnosti na začátku roku 1970 vůbec představit. Lhaní bylo normálním projevem sebezáchovy. Kdo u prověrek odmítl vpád sovětských tanků v srpnu 1968 označit za bratrskou pomoc, přišel o zaměstnání.

A v tom děsném čase Kubišová zažalovala arciestébáka a pána nad koncertními životy hudebníků. Usvědčila ho díky jedinému, zakřiknutému, ale korunnímu svědkovi - Václavu Neckářovi. Pojmenoval podvrh i jeho předkladatele Hrabala. Kubišová se spokojila se smírným rozsudkem. Netušila, že si devatenáct let nezazpívá.

Neužitečný


Neckářův další osud byl složitější. Před Hrabalem uprchl jednak k severočeské agentuře, jednak do KSČ. Zpíval potom všechno možné, od nudného středního proudu až po odvázaný kytarový rock Oty Petřiny, ale o to teď nejde.

Aspoň ne od 25. června, od kdy v Lidových novinách vyšla série článků s titulky "Neckář donášel StB", "Festival v Trutnově zřejmě "zakáže" Neckáře" a "Neckář nakonec přece jen zazpívá v Trutnově". Každý článek přitom připomínal, že Neckář devět let spolupracoval s politickou policií. Při pozorném čtení ovšem zjistíme něco jiného.

Státní bezpečnost přinutila Neckáře ke spolupráci 15. března 1978. ("V případě, že toto poruším a vyzradím osobám, o kterých se mnou bylo jednáno, tyto závažné skutečnosti, jsem si vědom, že se dopouštím trestného činu maření úředního výkonu," stojí v ručně psaném prohlášení, podle něhož soudím, že Neckář byl nejdřív tvrdě zastrašen a potom "získán".) V červnu a červenci informoval "svého" estébáka o schůzkách Kubišové s jinými chartisty. V létě pak během festivalu v Havaně podal šestnáct zpráv. StB je prý hodnotila jako bezcenné.

Žádné další Neckářovy konkrétní zprávy reportér LN nezveřejnil. Nepočítá-li ovšem Neckářovu omluvu z 21. února 1980, že bude nucen načas spolupráci přerušit kvůli filmování v zahraničí. Tvrzení, že "spolupráce byla intenzivní hlavně do konce roku 1982" visí v naprosté mlze.

Ať tedy čtu, jak čtu, veškerá spolupráce doložená v LN se smrskává na jaro a léto 1978, ta nedoložená na čtyři roky. Kde se vzalo devět? Inu v započítání i "nespolupracovnických" let včetně roku 1987, kdy StB spis "uložila", protože obsažené informace prý "nemohly být využity k rozpracování tematiky hudebníků a zpěváků."

Zpověď v amfiteátru?


Horečka okurkové sezóny se zdá být, bohužel, nakažlivá. Organizátor trutnovského srpnového festivalu Martin Věchet se zcela vážně zabýval myšlenkou jakési Neckářovy veřejné zpovědi, abychom jako přesně věděli, čím že to estébáci zpěváka vydírali.

Na druhé straně Jan Neckář chtěl bratrovu pověst hájit soudní cestou. Jakoby Věchet ani Jan Neckář netušili, že svými dobrými úmysly mohou vydláždit cestu do rozličných pekel, ve kterých by nejvíc trpěl ten, komu chtěli pomoci. Zatímco se estébáci totiž nestyděli lézt svým obětem až do postelí, normální člověk si za zpovědníka většinou nebere amfiteátr a nejspíš bude stydlivě koktat polopravdy. A o moc jiné to nebude ani u soudu. Tam se usiluje o vítězství, nikoli o nalezení pravdy. Jen ty polopravdy jsou přebrány ještě pečlivěji.

Mohou-li političtí vězni...


Nedoufám, že novináři lačnící krve zbabělců teď opustí Neckářův příběh a začnou pátrat, kdo před 37 lety naplánoval skandalizaci Marty Kubišové a kdo na ni později nasadil každodenní "zdroj".

Ale dokážou-li odpouštět i političtí vězňové, věřím, že záblesk jejich moudrosti a obezřetnosti osvítí i leckoho, komu pojem Bartolomějská už naštěstí nic neříká.


Autor je novinář