08vik20a.jpgVylétla z postele jako blesk, ani si nestačila pořádně natáhnout bundu na noční košili. Už už aby byla venku z domu a mohla mačkat spoušť fotoaparátu.

"Vydržela jsem stát v mrazu hodinu, možná i déle, pak jsem musela zpátky do tepla," vzpomíná na jednu z cest do Norska Petra Doležalová. "Podobně jsem fotografovala i polární záři. Vyběhla jsem ven - bylo pětadvacet pod nulou. Mráz jsem nevnímala. Ve chvílích, kdy čekám, než na pár vteřin přijde to správné světlo, mi nevadí spousta věcí. Zima patří mezi ně. Je to zvláštní, mé nejpůsobivější snímky vznikly v situaci, kdy jsem byla neuvěřitelně zmáčená a zmrzlá. Sever Norska má totiž nejkrásnější barvy, když počasí za nic nestojí."

Zastav se!
Petra Doležalová vystudovala ekonomiku, ale kromě marketingu tuto sféru opustila. Před víc než dvěma roky založila malou agenturu a spolupracuje se dvěma mezinárodními společnostmi, které mediálně zastupuje. Nikdy netoužila po tom mít velkou firmu a dělat ředitelku zeměkoule. Jak o sobě často říká: Ráda tvořím v klidu užitečné věci.

"K fotografování mě přivedl v šestadvaceti můj kolega fotograf, s kterým jsem jela na reportáž v Čechách," vzpomíná Petra. "Bylo to na podzim, všude poletovalo listí. Když jsem poprvé uslyšela spoušť jeho zrcadlovky, nevím, co se stalo, ale mně cvaklo v hlavě a já si uvědomila, že pohled na svět skrze hledáček fotoaparátu je to, co mi v životě chybí. Ani ne za týden jsem ho měla doma. Začala jsem fotit všechno, co mě napadlo.

08vik20b.jpg První snímek, z kterého jsem měla radost, byly podzimní kmeny dubů v průhonickém parku. Pak přišly obrázky, které se moc nepovedly. Podstatné ale bylo, že mě nový pohled na svět nabíjel po dlouholetých zdravotních potížích obrovskou energií."

Za čas provázela Petra skupinu novinářů do Norska. Když se vrátila domů, slíbila si, že se tam vydá znovu, v klidu, sama a s fotoaparátem. Nakonec vyjela s cestovatelem Jiřím Kolbabou, který ji naučil, jak má vypadat správná kompozice snímků.

 "Po dvou dnech cesty z Osla jsme se ubytovali v kempu, který leží nad Trollí stezkou. Měli jsme smůlu, několik dnů pršelo a nebylo co fotografovat. Seznámila jsem se tam se sedmašedesátiletým horalem Thorerem, kterému kemp patří. Býval důstojníkem norské armády a ještě dnes učí vojáky přežít v drsných horských podmínkách. Spřátelili jsme se a on za čas přijel na několik dní do Prahy. Když jsme se loučili, řekl mi: Až pojedeš do Norska, zastav se! Netrvalo dlouho a vyrazila jsem za ním."
 
Potřetí až poosmé
08vik20c.jpgV posledních třech letech byla Petra Doležalová v Norsku na dalších šesti cestách. Putovala na jihu i severu země, byla i na Špicberkách. Při cestách autem, na sněžném skútru, lyžích i se psím spřežením v roli musherky fotografovala nejenom krajinu, ale i lidi, kteří k ní patří.

"Nejsložitější bylo dostat se do blízkosti Sámů na nejvyšší náhorní planině v oblasti Finnmark," tvrdí Doležalová. "Hodně mi pomohl Thorer, bez něj a jeho známých bych se tam nedostala.

Lidé tam jsou velmi plaší a vy k nim nemůžete vpadnout do soukromí jen tak, pokud je neznáte. Musí vycítit, že je respektujete. Přistupovala jsem k nim opatrně a s pokorou, a snad i proto mě tak často zvali k sobě domů. Mohla jsem s nimi vařit, jíst i u nich spát. A dokonce se i saunovat. Vzpomínám si, jak jsem rozpálená vyběhla do pětadvacetistupňového mrazu a nad hlavou mi tančila polární záře. Posouvala se po obloze jakoby ve vlnách a doprovázel ji tichý praskavý zvuk připomínající sypoucí se písek." 

O pár minut později, ještě s mokrou hlavou z ledového potoka, stála Petra v mrznoucí noci s fotoaparátem na stativu. "Polární záře byla úžasná. Aby mi fotoaparát a objektivy na dlouhých cestách nezamrzly, balila jsem je do něko-lika vrstev oblečení a ukládala je hluboko do batohu," vysvětluje. "Průvodcovské zkušenosti Thorera mě později zachránily nejen od omrzlin, ale i pádů do hlubokých prasklin v ledu," pokračuje. "Jediným problémem byly prsty. Fotit v rukavicích moc dobře nejde, maximálně v těch nejtenčích, takže každé vytažení fotoaparátu bylo docela bolestivé. Ale touha zachytit lidi a krajinu byla daleko silnější..."

08vik21.jpgZemě Sámů je rozlohou větší než Dánsko, leží za polárním kruhem. Jejich předkové byli prvními lidmi, kteří osídlili severní Evropu před víc než deseti tisíci lety. Původem to jsou lidé se starodávnou kulturou, z jejíž tradice vycházeli šamané se silným propojením s přírodou. Často se jim říká severští indiáni. Ještě před pár stovkami let se jim jiné národy posmívaly. Prý proto, že jsou oškliví a mají křivé nohy. Nic z toho není pravda. Kromě Norska obývají Sámové ještě část území Švédska, Ruska a Finska a jejich počet se odhaduje na sedmdesát tisíc. 

"Většina Sámů v Norsku žije z turistického ruchu nebo se věnují běžným profesím, deset procent z nich si ale stále udržuje sobí stáda," doplňuje Petra Doležalová. "Jejich kultura a tradice, po staletí omezované, se v posledních letech pozvolna rozvíjejí. Severští indiáni mají dnes své televizní vysílání i parlament. Každého překvapuje i fakt, že největší procento vzdělaných žen z celého Norska žije v Karasjoku, hlavním městě Sámů."

Příště: Znovu Sámové a Finsko
Není to jen příroda, kterou Petra Doležalová zachycuje na klasický barevný film. Už od počátku, kdy začala fotografovat, ji přitahovaly tváře lidí, vyjadřující nejrůznější pocity a emoce. Nikdy jí nezáleželo na tom, kdo to je, co dělá a na jakém stupínku stojí ve společenské hierarchii, ale na tom, co lidská tvář skrývá. 

"Důležitý je výraz - smutek, bolest, štěstí, pokora, zklamání, radost... Nejzajímavější pro mě byly tváře dětí i dospělých Sámů. Prozrazují úžasné lidi s velkou duší." 08vik22.jpg 

Petra Doležalová byla v Norsku celkem osmkrát, na cestách strávila tři měsíce. Loni, na přelomu července a srpna, odjela ještě na Island. "Je to úplně jiná země - rozervaná a bizarní," konstatuje.

"Chtěla jsem ji vidět i fotografovat, vlastně doplnit připravovanou knihu Doteky Severu o další obrazové příběhy z konce Evropy."

 Fotografií na výběr měla dost: kolem čtyř tisíc! Vybrat jich pár desítek pro jedinečnou obrazovou kroniku doplněnou vlastními příběhy a poezií byl prý docela kumšt.

 "Mohla bych být spokojená, ale nejsem," přiznává Petra Doležalová. "Chci se znovu vrátit do Norska k Sámům, jejich kultuře, a taky cestovat do jiných severských zemí. Lákají mě třeba odlehlá místa ve Finsku."



Snímky Petra Doležalová, archív: Kamenné cesty na Islandu byly dříve značeny skulpturami s různými motivy; Vůdci psího spřežení, kterým nevadí ani třicetistupňový mráz; Současný obyvatel země Sámů na severu Norska, jehož předkové osídlili tamější území před víc než deseti tisíci lety; Špicberky: jedna ze základen, které využívají výpravy se psím spřežením, putující po ostrovech.