Většina spoluhráčů i fanoušků ho za to jaksepatří proklela a s kapelou tak, jak jsme ji znali, byl ámen. "Žádné dechno nebude," volá nyní jeden z nejpozoruhodnějších českých frontmanů do publika, které mu při rychlejších písničkách tleská jako dřív, ale při zamyšlených baladách občas usíná - a to i na branické Dobešce, kam na něj chodí nejvěrnější z věrných. Svoboda se ale jednou rozhodl, a tak si svou vizi prosadí stůj co stůj. Zrovna teď ji stvrzuje novým albem Přítel člověka.

 

Z kdysi tak košaté party zbylo komorní trio. Jana Modráčková si k úloze trumpetistky přibrala kytaru a bubeník Václav Pohl se obklopil rozličným harampádím, včetně dětského piánka a "caleximbálu" (mřížka z ledničky značky Calex). Jarda Svoboda usedl za harmonium, jehož nevýhoda je, že se u něj pořád musí šlapat na měchy. Výsledný zvuk je ale natolik originální, že bere vítr z plachet každému, kdo by chtěl Jardovu novou muziku hanět. Tím spíš, že současný Traband dokáže i s tímto minimem vybavení odehrát pořádný koncert, a co víc - natočit výtečnou desku.

 

141-p_s.jpgTřináct písní z CD Přítel člověka napovídá, že Svobodovy důvody k "přepřáhnutí v brodu" byly složitější, než jak by se podle jeho slov zdálo. Jistěže se ve víru mediálního kolotoče necítil dobře ("nemám zájem," řekl moderátorovi televizního pořadu Sólo pro… na otázku, zda se míní konečně více ukazovat).

 

Ovšem především se změnil duch repertoáru. Autor si v sobě zkrátka potřeboval srovnat pár věcí, na které nebyl v dechovkovém cirkusu jaksi čas. Ostatně, dechovka není přesné označení pro starý Traband, protože tím hlavním hudebním proudem, který tuto kapelu někde vespod táhl, bylo vždycky intimní folkrockové vypravěčství, což možná řadě příznivců nedocházelo.

 

V čele žebříčku Svobodových oblíbenců stojí Bob Dylan, s nímž Jardu spojuje i hluboká víra v Boha. Zpěvák a výhradní autor Trabandu neudělal nic horšího, než co americký písničkář předvádí celou svoji kariéru. Kolikrát byl Dylan za své metamorfózy proklet, a kolikrát mu posluchači zpětně dali za pravdu? Kdyby byl v Jardově kůži, určitě by šel mnohem dál: vzpomeňme si, jak koncem 70. let začal Dylan natáčet alba plná zhudebněných kázání o konci světa, nebo na jeho nekompromisní countryové období. Svoboda se zatím spokojil jen s vypuštěním žesťů, zvolněním tempa a kacířsko-bohumilým refrénem "tak to mám rád, když ty jsi nade mnou a já pod tebou".

 

Přítel člověka působí, jako by se jeho tvůrce na okamžik zastavil a pořádně si vydechl. Nikdy předtím Jarda nepsal tak promyšlené texty a nikdy je nezpíval s takovým zaujetím. Ještě jedna věc ho s Dylanem spojuje: je tu široko daleko jediným, kdo bere své vyjadřování pomocí písně smrtelně vážně. S plným vědomím, k čemu všemu se lze skrze umění vyjádřit a co vše v něm lze zachytit, bez frašky, ironie, bez různých mantinelů, které si - často ke své škodě - při psaní kladou ostatní skladatelé. Jardovi je upřímně jedno, co mu kdo řekne na rým "domů k mámě, která tu trpělivě čekala na mě". On ho do svého příběhu potřebuje, a stejně tak potřebuje mít pocit, že může jednoduchými slovy popsat celý vesmír. Daří se mu to lépe než většině zavedených bardů a profesionálních textařů. Na své nové album napěchoval tolik momentů, které mu přišly krásné a v souladu s jeho přirozeností, že mu za to leckdo vynadá do kýčařů. Hlava tak otevřeného člověka ale v těchto termínech vůbec neuvažuje.

 

 

Traband: Přítel člověka; Indies Scope Records 2007.

 

Foto: www.traband.net.