Z pohledu délky života člověka je klima záležitost téměř tak neměnná, jako třeba tvary skal. A tak nelze mít lidem za zlé, když velmi udiveně prohlašují, že takovou zimu jako letos ještě nepamatují.
Ani pamatovat nemohou, protože klimatické cykly se projevují v mnohem delších obdobích. Nepamatovali by ji možná ani jako století starci. Kdyby ale žili dalších tisíc let, zažili by ještě kurióznější věci. Nejen tání ledovců, ale i zemědělské usedlosti v Grónsku, sněhové vánice uprostřed českého léta, vinnou révu zrající na dnes nehostinném Newfoundlandu nebo zamrzlá moře u pobřeží Evropy.
Těžko však chtít po laicích, aby přemýšleli v měřítku tisíců a desetitisíců let. Vědci zabývající se klimatem by ale takto uvažovat mohli. Přesto odborníci z amerického Goddardova institutu loni zveřejnili "alarmující" analýzu, podle níž byl rok 2005 nejteplejší za posledních 145 let. Zdaleka nebyli sami - s katastrofickými sděleními tohoto typu se v posledních letech roztrhl pytel.
"Na výzkumu globálního oteplování mne nejvíc rmoutí fakt, že se při zpracování dlouhodobých teplotních řad obvykle začíná až od začátku druhé poloviny 19. století," říká Vilibald Kakos, bývalý pracovník Českého hydrometeorologického ústavu. Z hlediska vývoje planety jsou necelá dvě století téměř zanedbatelná.
Zelená země Erika Rudovousého
Erik Thordvadson zvaný také Rudovousý měl být po kom drsňák - jeho otce Thorvalda Asvaldsona vypověděli z Norska na Island kvůli vraždě. Jablko nejenže nepadlo daleko od stromu, ale syn otce dokonce překonal. Roku 982 jej vykázali z Islandu za zabití hned dvou lidí. Zpátky do Norska jít nešlo, a tak to Erik vzal směrem na západ. Narazil přitom na Grónsko - zemi, která vypadala podobně jako jeho rodný kraj. Průzkumem tu strávil několik let. Když roku 985 jeho trest vypršel, vrátil se na Island, brzy ale zorganizoval novou výpravu.
Tentokrát bylo cílem cesty založení trvalých osad. Země, která se dnes skládá jen z ledu a kamení, tehdy vypadala natolik pohostinně, že jí kolonisté dali název Zelená. Dvě zemědělské kolonie se tu udržely další čtyři století. Nebylo to jen houževnatostí Vikingů, ale zejména kvůli mimořádnému oteplení klimatu v té době. Erikův syn Leif odtud vyplul dál na západ a objevil Ameriku. Dnešní Newfoundland nazval Zemí vína...
Tehdejší změna klimatu nezasáhla jen Grónsko. Mluví o něm i čínské kroniky popisující například vysychání jezer v Asii. Zjevně to byl mnohem větší teplotní výkyv než ten, který zatím zažíváme my.
To, že šlo o skutečně globální jev, potvrzují také analýzy zkamenělých dřevin, které v Severní i Jižní Americe prováděl Scott Stine z California State Univerzity. Jeho měření mluví dokonce o dvou výrazných teplých výkyvech v tomto období - první trval od roku 892 do roku 1112 a druhý od roku 1209 do roku 1350. Příčina je neznámá - ať už jí ale bylo cokoliv, sotva šlo o spalovací motory.
1645 až 1715: malá doba ledová
Grónské osady se udržely až do 15. století. Archeologické vykopávky ale ukazují, že ke konci to bylo už jen živoření - nerovný boj s neúrodou, hladem a postupující zimou. Osadníci nepřežili prudké ochlazení, které vyvrcholilo takzvanou malou dobou ledovou mezi lety 1645 až 1715.
Odborníci tomuto období říkají také Maunderovo minimum. Zanechalo stopy dokonce i v evropském umění - osoby na dobových portrétech jsou doslova zabalené do látek a kožešin, zatímco holandští mistři kreslili bruslaře na zamrzlém Severním moři.
Pak se situace zvolna vrátila k normálu. Co ale vlastně je normál, když pohled do starší historie Země ukazuje, že něco jako stálé klima prakticky neexistuje?
Usazeniny ze dna oceánu mezi Islandem a Skotskem například prozrazují, že za posledních 10 tisíc let se v těchto končinách teplota výrazně měnila každých tisíc let. Podobně vypovídají také náplavy v jeskyních či erozní útvary na souši. Existenci výkyvů potvrdily v 70. letech minulého století analýzy vrtů v grónských ledovcích provedené Hansem Oeschgerem, Chesterem C. Langwayem a Williamem Dansgaardem. Proto se tyto krátkodobé prudké změny nazývají Dansgaard-Oeschgerovy oscilace.
Potom přijde dlouhá zima
Když odezněla malá doba ledová, začalo se opět vytrvale oteplovat. Dokládají to kroniky, lodní deníky a nejstarší meteorologické observatoře i analýzy mořských sedimentů. Ukazují, že tento proces započatý před třemi staletími s malými výchylkami pokračuje dodnes. Podobný vývoj vykazují i velehorské ledovce. Jinak řečeno: to, čemu říkáme globální
oteplování, zřejmě odstartovalo ještě před začátkem průmyslové revoluce.
Mohlo by se zdát, že je nakonec jedno, jestli se ledovce rozpustí a oceán zaplaví pobřežní oblasti kvůli výfukům a komínům, nebo kvůli něčemu jinému. Ale není. Pokud by byla příčina přírodní, mohl by být i scénář dalšího vývoje zcela odlišný.
V lepším případě by se vše zase vrátilo do původního stavu. Jenže ne každý klimatický výkyv v minulosti končil návratem k předchozímu stavu. Největší globální oteplení obvykle přecházelo ve skutečnou dobu ledovou. Grafy zaznamenávající průměrnou teplotu v dávných dobách podle nejrůznějších metodik mluví děsivě shodnou řečí. Křivka krátkodobých klimatických výkyvů se podobá zubům na pile: nahoru, dolů, nahoru, dolů... Pak ale začne zubatice stoupat jako celek - a náhle přijde prudký pád.
Zatím se nejspíš nacházíme opět jen na vzestupné hraně jednoho ze zubů. Nejde ale ani vyloučit, že už se s námi začíná zvedat celá pila. Kdo ví, zda uprostřed všeobecného boje proti globálnímu oteplování náhle nepřijde dlouhá řada tuhých zim, které by se nakonec slily v jedinou - trvající sto tisíc let.
Aby to nebylo tak jednoduché, existují i názory, že poslední doba ledová vlastně ani neskončila. Po většinu své existence měla Země mnohem teplejší klima než dnes a postrádala ledovce. Přítomnost mocné ledové pokrývky v polárních oblastech a velehorách je typickým "příznakem" doby ledové. Nedávné výzkumy navíc ukazují, že tání ledovců v Antarktidě už trvá prakticky nepřetržitě alespoň deset tisíc let.
Klima jako politika i kšeft
Problém globálního oteplování tedy je zjevně mnohem složitější, než jak se jeví povrchnímu pozorovateli. Umírněnější odborníci proto sice přijímají myšlenku, že se otepluje, nepovažují však za dostatečně prokázané, že za změny může člověk. Na rozdíl od proroků zkázy se jim však dostává jen málo publicity.
"Ke globálnímu oteplování dochází," říká například Giles Chichester, předseda výboru Evropského parlamentu pro průmysl, výzkum a energetiku. "Planeta se mění. Zda to je jen v souvislosti s činností člověka, nebo zda se jedná o dlouhodobější cykly, to se musí teprve prokázat."
Podobného názoru je také britský klimatolog Mike Harley z Centra klimatických předpovědí University of East Anglia: "Klimatický cyklus je nyní ve fázi přirozeného oteplování. Člověk svými aktivitami jen trochu víc šlape na plynový pedál tohoto procesu."
Jeden z pádných argumentů proti lidskému přičinění je právě skutečnost, že dramatické změny klimatu probíhaly na Zemi v minulosti často. Nepochybně je měly na svědomí síly mocnější, než jakými disponuje naše civilizace - nevíme však jaké.
Přesto se z nedostatečně potvrzené hypotézy o civilizačních příčinách globálního oteplování stala reálná ekonomická síla. Jistě neuškodí, když strach ze stoupajícího oceánu povede k účinnějšímu boji proti znečištění. Jenže zdánlivě zelenou myšlenku rychle přijaly za svou skupiny, které sledují vlastní zájmy. Jednou z nich je jaderná lobby, jíž strach ze skleníkových plynů umožnil ve veřejnosti přehlušit obavy z radioaktivního odpadu.
Kampaň proti globálnímu oteplování obratně využily i některé země třetího světa, kterým takzvaný Kjótský protokol dává ekologický klacek proti vyspělým ekonomikám. V neposlední řadě pak oteplování svědčí i mnoha konjunkturalistickým intelektuálům, vědcům a aktivistům, jimž módní téma pomáhá k publicitě a k veřejným penězům. Odčerpávají se tak kapacity potřebné pro řešení nepochybných problémů: nedostatku pitné vody, přelidnění, masového vymírání rostlinných i živočišných druhů nebo znečištění prostředí cizorodými látkami.
Proroctví bez rizika
Některé reakce na změny klimatu působí dojmem, že "oteplovací psychóza" už některé odborníky zcela zbavila soudnosti.
Objevily se například vážně míněné návrhy sypat do oceánu obrovská množství sloučenin železa, které by skleníkové plyny pohlcovaly - bez ohledu na katastrofální důsledky pro životně důležitý ekosystém. Nápad, který by za normálních okolností vzbudil nanejvýš útrpný povzdech, dostala atmosféra strachu i do většiny seriózních světových médií.
Dnes nedokážeme dokonce ani předpovědět počasí s dostatečnou přesností na víc než několik dní. Přesto se nejrůznější modely a prognózy katastrofálního oteplení během příštích sta let vynořují znovu a znovu s neúprosnou pravidelností. A to i navzdory tomu, že jde o nesrovnatelně složitější problém než zjistit, jak bude příští měsíc.
Autoři klimatických odhadů však mají pozornost médií zajištěnou a přitom nic neriskují. Na rozdíl od meteorologů, kteří nesou kůži na trh každý den, se totiž ověření svých hypotéz spolehlivě nedožijí. Možná budoucí generace opravdu ocení jejich předvídavost, možná budou mít kvůli boji s postupujícím ledem úplně jiné starosti. A stále ještě není vyloučeno ani to, že se v příjemném klimatu pobaví nad zažloutlými stránkami plnými nenaplněných apokalyptických vizí.
Třeba přitom s pochopením pokývají hlavou nad slovy amerického klimatologa Johna Christyho: "Snížíme-li naši zranitelnost jen vůči klimatickým extrémům, které se odehrály za posledních dvě stě padesát let, máme na další století vystaráno." n
Hypotézy o příčinách klimatických změn
* skleníkové plyny vypouštěné člověkem
* skleníkové plyny přírodního původu
* změny směrů mořských proudů
* výkyvy v intenzitě sluneční činnosti
* důsledky sopečné činnosti
* kosmický prach
* uvolňování skleníkových plynů z korálových útesů
Kjótský protokol
V polovině února roku 2005 vstoupil v platnost takzvaný Kjótský protokol, který je zatím nejvýznamnější světovou reakcí na hrozbu globálního oteplování. Ukládá vyspělým zemím snížit v letech 2008 až 2012 celkové emise oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů způsobujících globální oteplování o 5,2 procenta v porovnání s rokem 1990. Nepodepsaly jej USA, Austrálie a některé další státy. Úmluvou nejsou vázány rozvojové země. Týká se to i Číny, která produkuje 15 procent emisí, a Indie s šestiprocentním podílem. Kritikové proto tvrdí, že Kjótský protokol představuje dobrovolné jednostranné odzbrojení vyspělých ekonomik vůči rychle rostoucím "asijským tygrům". (jnk)
Ani pamatovat nemohou, protože klimatické cykly se projevují v mnohem delších obdobích. Nepamatovali by ji možná ani jako století starci. Kdyby ale žili dalších tisíc let, zažili by ještě kurióznější věci. Nejen tání ledovců, ale i zemědělské usedlosti v Grónsku, sněhové vánice uprostřed českého léta, vinnou révu zrající na dnes nehostinném Newfoundlandu nebo zamrzlá moře u pobřeží Evropy.
Těžko však chtít po laicích, aby přemýšleli v měřítku tisíců a desetitisíců let. Vědci zabývající se klimatem by ale takto uvažovat mohli. Přesto odborníci z amerického Goddardova institutu loni zveřejnili "alarmující" analýzu, podle níž byl rok 2005 nejteplejší za posledních 145 let. Zdaleka nebyli sami - s katastrofickými sděleními tohoto typu se v posledních letech roztrhl pytel.
"Na výzkumu globálního oteplování mne nejvíc rmoutí fakt, že se při zpracování dlouhodobých teplotních řad obvykle začíná až od začátku druhé poloviny 19. století," říká Vilibald Kakos, bývalý pracovník Českého hydrometeorologického ústavu. Z hlediska vývoje planety jsou necelá dvě století téměř zanedbatelná.
Zelená země Erika Rudovousého
Erik Thordvadson zvaný také Rudovousý měl být po kom drsňák - jeho otce Thorvalda Asvaldsona vypověděli z Norska na Island kvůli vraždě. Jablko nejenže nepadlo daleko od stromu, ale syn otce dokonce překonal. Roku 982 jej vykázali z Islandu za zabití hned dvou lidí. Zpátky do Norska jít nešlo, a tak to Erik vzal směrem na západ. Narazil přitom na Grónsko - zemi, která vypadala podobně jako jeho rodný kraj. Průzkumem tu strávil několik let. Když roku 985 jeho trest vypršel, vrátil se na Island, brzy ale zorganizoval novou výpravu.
Tentokrát bylo cílem cesty založení trvalých osad. Země, která se dnes skládá jen z ledu a kamení, tehdy vypadala natolik pohostinně, že jí kolonisté dali název Zelená. Dvě zemědělské kolonie se tu udržely další čtyři století. Nebylo to jen houževnatostí Vikingů, ale zejména kvůli mimořádnému oteplení klimatu v té době. Erikův syn Leif odtud vyplul dál na západ a objevil Ameriku. Dnešní Newfoundland nazval Zemí vína...
Tehdejší změna klimatu nezasáhla jen Grónsko. Mluví o něm i čínské kroniky popisující například vysychání jezer v Asii. Zjevně to byl mnohem větší teplotní výkyv než ten, který zatím zažíváme my.To, že šlo o skutečně globální jev, potvrzují také analýzy zkamenělých dřevin, které v Severní i Jižní Americe prováděl Scott Stine z California State Univerzity. Jeho měření mluví dokonce o dvou výrazných teplých výkyvech v tomto období - první trval od roku 892 do roku 1112 a druhý od roku 1209 do roku 1350. Příčina je neznámá - ať už jí ale bylo cokoliv, sotva šlo o spalovací motory.
1645 až 1715: malá doba ledová
Grónské osady se udržely až do 15. století. Archeologické vykopávky ale ukazují, že ke konci to bylo už jen živoření - nerovný boj s neúrodou, hladem a postupující zimou. Osadníci nepřežili prudké ochlazení, které vyvrcholilo takzvanou malou dobou ledovou mezi lety 1645 až 1715.
Odborníci tomuto období říkají také Maunderovo minimum. Zanechalo stopy dokonce i v evropském umění - osoby na dobových portrétech jsou doslova zabalené do látek a kožešin, zatímco holandští mistři kreslili bruslaře na zamrzlém Severním moři.
Pak se situace zvolna vrátila k normálu. Co ale vlastně je normál, když pohled do starší historie Země ukazuje, že něco jako stálé klima prakticky neexistuje?
Usazeniny ze dna oceánu mezi Islandem a Skotskem například prozrazují, že za posledních 10 tisíc let se v těchto končinách teplota výrazně měnila každých tisíc let. Podobně vypovídají také náplavy v jeskyních či erozní útvary na souši. Existenci výkyvů potvrdily v 70. letech minulého století analýzy vrtů v grónských ledovcích provedené Hansem Oeschgerem, Chesterem C. Langwayem a Williamem Dansgaardem. Proto se tyto krátkodobé prudké změny nazývají Dansgaard-Oeschgerovy oscilace.
Potom přijde dlouhá zima
Když odezněla malá doba ledová, začalo se opět vytrvale oteplovat. Dokládají to kroniky, lodní deníky a nejstarší meteorologické observatoře i analýzy mořských sedimentů. Ukazují, že tento proces započatý před třemi staletími s malými výchylkami pokračuje dodnes. Podobný vývoj vykazují i velehorské ledovce. Jinak řečeno: to, čemu říkáme globální
oteplování, zřejmě odstartovalo ještě před začátkem průmyslové revoluce.Mohlo by se zdát, že je nakonec jedno, jestli se ledovce rozpustí a oceán zaplaví pobřežní oblasti kvůli výfukům a komínům, nebo kvůli něčemu jinému. Ale není. Pokud by byla příčina přírodní, mohl by být i scénář dalšího vývoje zcela odlišný.
V lepším případě by se vše zase vrátilo do původního stavu. Jenže ne každý klimatický výkyv v minulosti končil návratem k předchozímu stavu. Největší globální oteplení obvykle přecházelo ve skutečnou dobu ledovou. Grafy zaznamenávající průměrnou teplotu v dávných dobách podle nejrůznějších metodik mluví děsivě shodnou řečí. Křivka krátkodobých klimatických výkyvů se podobá zubům na pile: nahoru, dolů, nahoru, dolů... Pak ale začne zubatice stoupat jako celek - a náhle přijde prudký pád.
Zatím se nejspíš nacházíme opět jen na vzestupné hraně jednoho ze zubů. Nejde ale ani vyloučit, že už se s námi začíná zvedat celá pila. Kdo ví, zda uprostřed všeobecného boje proti globálnímu oteplování náhle nepřijde dlouhá řada tuhých zim, které by se nakonec slily v jedinou - trvající sto tisíc let.
Aby to nebylo tak jednoduché, existují i názory, že poslední doba ledová vlastně ani neskončila. Po většinu své existence měla Země mnohem teplejší klima než dnes a postrádala ledovce. Přítomnost mocné ledové pokrývky v polárních oblastech a velehorách je typickým "příznakem" doby ledové. Nedávné výzkumy navíc ukazují, že tání ledovců v Antarktidě už trvá prakticky nepřetržitě alespoň deset tisíc let.
Klima jako politika i kšeft
Problém globálního oteplování tedy je zjevně mnohem složitější, než jak se jeví povrchnímu pozorovateli. Umírněnější odborníci proto sice přijímají myšlenku, že se otepluje, nepovažují však za dostatečně prokázané, že za změny může člověk. Na rozdíl od proroků zkázy se jim však dostává jen málo publicity.
"Ke globálnímu oteplování dochází," říká například Giles Chichester, předseda výboru Evropského parlamentu pro průmysl, výzkum a energetiku. "Planeta se mění. Zda to je jen v souvislosti s činností člověka, nebo zda se jedná o dlouhodobější cykly, to se musí teprve prokázat."
Podobného názoru je také britský klimatolog Mike Harley z Centra klimatických předpovědí University of East Anglia: "Klimatický cyklus je nyní ve fázi přirozeného oteplování. Člověk svými aktivitami jen trochu víc šlape na plynový pedál tohoto procesu."
Jeden z pádných argumentů proti lidskému přičinění je právě skutečnost, že dramatické změny klimatu probíhaly na Zemi v minulosti často. Nepochybně je měly na svědomí síly mocnější, než jakými disponuje naše civilizace - nevíme však jaké.Přesto se z nedostatečně potvrzené hypotézy o civilizačních příčinách globálního oteplování stala reálná ekonomická síla. Jistě neuškodí, když strach ze stoupajícího oceánu povede k účinnějšímu boji proti znečištění. Jenže zdánlivě zelenou myšlenku rychle přijaly za svou skupiny, které sledují vlastní zájmy. Jednou z nich je jaderná lobby, jíž strach ze skleníkových plynů umožnil ve veřejnosti přehlušit obavy z radioaktivního odpadu.
Kampaň proti globálnímu oteplování obratně využily i některé země třetího světa, kterým takzvaný Kjótský protokol dává ekologický klacek proti vyspělým ekonomikám. V neposlední řadě pak oteplování svědčí i mnoha konjunkturalistickým intelektuálům, vědcům a aktivistům, jimž módní téma pomáhá k publicitě a k veřejným penězům. Odčerpávají se tak kapacity potřebné pro řešení nepochybných problémů: nedostatku pitné vody, přelidnění, masového vymírání rostlinných i živočišných druhů nebo znečištění prostředí cizorodými látkami.
Proroctví bez rizika
Některé reakce na změny klimatu působí dojmem, že "oteplovací psychóza" už některé odborníky zcela zbavila soudnosti.
Objevily se například vážně míněné návrhy sypat do oceánu obrovská množství sloučenin železa, které by skleníkové plyny pohlcovaly - bez ohledu na katastrofální důsledky pro životně důležitý ekosystém. Nápad, který by za normálních okolností vzbudil nanejvýš útrpný povzdech, dostala atmosféra strachu i do většiny seriózních světových médií.Dnes nedokážeme dokonce ani předpovědět počasí s dostatečnou přesností na víc než několik dní. Přesto se nejrůznější modely a prognózy katastrofálního oteplení během příštích sta let vynořují znovu a znovu s neúprosnou pravidelností. A to i navzdory tomu, že jde o nesrovnatelně složitější problém než zjistit, jak bude příští měsíc.
Autoři klimatických odhadů však mají pozornost médií zajištěnou a přitom nic neriskují. Na rozdíl od meteorologů, kteří nesou kůži na trh každý den, se totiž ověření svých hypotéz spolehlivě nedožijí. Možná budoucí generace opravdu ocení jejich předvídavost, možná budou mít kvůli boji s postupujícím ledem úplně jiné starosti. A stále ještě není vyloučeno ani to, že se v příjemném klimatu pobaví nad zažloutlými stránkami plnými nenaplněných apokalyptických vizí.
Třeba přitom s pochopením pokývají hlavou nad slovy amerického klimatologa Johna Christyho: "Snížíme-li naši zranitelnost jen vůči klimatickým extrémům, které se odehrály za posledních dvě stě padesát let, máme na další století vystaráno." n
Hypotézy o příčinách klimatických změn
* skleníkové plyny vypouštěné člověkem
* skleníkové plyny přírodního původu
* změny směrů mořských proudů
* výkyvy v intenzitě sluneční činnosti
* důsledky sopečné činnosti
* kosmický prach
* uvolňování skleníkových plynů z korálových útesů
Kjótský protokol
V polovině února roku 2005 vstoupil v platnost takzvaný Kjótský protokol, který je zatím nejvýznamnější světovou reakcí na hrozbu globálního oteplování. Ukládá vyspělým zemím snížit v letech 2008 až 2012 celkové emise oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů způsobujících globální oteplování o 5,2 procenta v porovnání s rokem 1990. Nepodepsaly jej USA, Austrálie a některé další státy. Úmluvou nejsou vázány rozvojové země. Týká se to i Číny, která produkuje 15 procent emisí, a Indie s šestiprocentním podílem. Kritikové proto tvrdí, že Kjótský protokol představuje dobrovolné jednostranné odzbrojení vyspělých ekonomik vůči rychle rostoucím "asijským tygrům". (jnk)
