Tato kniha patří věru k základnímu pokladu evropského písemnictví a lze se jen podivovat, že nebyla dosud našim studentům a přírodovědným i humanitním intelektuálům k disposici jinak než v několika málo exemplářích zbylých po knihovnách.

Tento svazek tvořil původně jeden celek s loni vydanou knihou O pohlavním výběru: z původně dvousvazkového díla vycházejí v české verzi zvlášť kapitoly věnované zvířatům a zvlášť kapitoly věnované lidem, které jsou zde otištěny ve stejném složení jako ve vydání z roku 1970 (kapitoly o pohlavním výběru u zvířat byly tehdy vynechány a v překladu vyšly až ve výše zmíněné knize z roku 2005).

České edice se s nevšední pílí a odpovědností ujala opět Hana Rejlková-Marsault, která podle druhého doplněného vydání z roku 1874 zrevidovala tehdejší český překlad, vykazující řadu nepřesností a významových posunů, či jej lépe řečeno z valné části znovu provedla. Rovněž byl zařazen Darwinův obsáhlý poznámkový aparát, v prvém českém vydání zcela vynechaný. Darwinova kniha zde podruhé česky vychází jen s minimem komentářů, zejména pak těch, které by ji „uváděly na pravou míru“, ať už s ohledem na novější výzkumy, či na soudy a předsudky 19.věku.

V zásadě jsme doplňovali jen současná česká a vědecká jména zvířat zmiňovaných v textu a nutné údaje jen tam, kde by dnešnímu čtenáři bylo velmi ztíženo pochopení (u anglických měr a vah, historických zeměpisných názvů atd.). Klíčový historický text mluví z dějin vědy sám za sebe a touží-li čtenář po poznatcích „čerstvějších“, má k dispozici celou řadu moderních publikací k tématu lidské fylogeneze a paleoantropologie. Uvidí pak nejen, kolik údajů se od té doby nově nashromáždilo, ale i kolik jednotlivostí a témat ve srovnání s Darwinem „kleslo pod obzor“. To je ostatně základní a nenahraditelné poučení z dějin vědy obecně a biologie zvláště, které musí získat každý vědec pro sebe samého vlastní silou, podobně jako je nebetyčný rozdíl o Anglii slyšet vyprávět a tuto zemi navštívit.


Neandrtálec nebo rusko-mongolský kozák?

Ze všech Darwinových knih právě tato vyvolala nejbouřlivější veřejnou diskusi, ba skandál. Darwin to ostatně správně tušil, vydání knihy ze všech sil oddaloval a „obrňoval“ ji celou houštinou odkazů na jiné vědecké publikace i ústní informace seriózních informátorů z obav z obvinění z nevědeckosti a nevázaného fantazírování. Obava nebyla zcela nedůvodná.

Zatímco u jiných živočišných skupin už tehdejší paleontologie mohla dodat vývojové teorii množství důkazního materiálu (např. právě roku 1861 byl, téměř jako na objednávku, objeven fosilní prapták Archaeopteryx lithographica), o fosilních formách člověka se v době vydání knihy nevědělo prakticky nic. Není v zásadě divu, lidské fosílie jsou ve srovnání s jinými savci mimořádně vzácné a bez zacíleného výzkumu na místech většinou od Evropy vzdálených je pravděpodobnost nálezu mizivá. Od zkušeného paleontologa Cuviera pocházela okřídlená věta o tom, že „není člověka zkamenělého“ (l´homme fossile n´existe pas ).

Jediné, co bylo tehdy k disposici, byla kostra neandrtálce, pojmenovaná po svém nalezišti Neander-Tal mezi Düsseldorfem a Elberfeldem. Skelet, nalezený roku 1856 při lámání kamene v jeskyni, vzbudil všeobecnou pozornost, ale u jednotlivého nálezu je vždy obtížné určit, zda se jedná o typického příslušníka nějaké už vymizelé formy, nebo aberantního jedince, v tomto případě současného člověka (na jiné rovině se tento problém otvírá i v současnosti třeba v případě nedávno objeveného „skřítka“ z ostrova Flores).

Není proto divu, že i slovutní odborníci, např. patolog Rudolf von Virchow, pokládali kostru za pozůstatky patologicky postiženého jedince druhově neodlišného od dnešních lidí. Vyskytly i názory, že se jedná o "degenerovaného rusko-mongolského kozáka“ z tehdy nedávného tažení ruských vojsk pronásledujících Napoleonovu armádu, bídně skonavšího v opuštěné sluji. Jiná neandrtálská lebka, nalezená v roce 1848 na Gibraltaru, byla tou dobou v depozitářích Britského muzea, a tím výčet končí.

Známý německý evoluční biolog a Darwinův přívrženec Ernst Haeckel vydal sice v roce 1869 známou populárně naučnou knihu Die natürliche Schöpfungsgeschichte (Přirozené dějiny stvoření), v níž na základě své knihy Generelle Morphologie (Obecná morfologie) z roku 1866 pojmenoval a popsal spojovací článek mezi lidoopy a lidmi, ale jednalo se pouze o produkt jinak velmi bohaté Haeckelovy tvůrčí fantazie. „Pithecanthropus alalus“, „opočlověk nemluvící“, byl takto sice očekáván, ale nikoli nalezen a jeho rodový název byl později použit pro Duboisův nález z Jávy.

Nehledě na tuto „vadu na kráse“ odvedl Darwin jako vždy neobyčejně svědomitou a invenční práci na celé problematice možnosti odvození člověka z vyšších primátů. Součástí knihy měly být původně i kapitoly, vydané o rok později jako samostatná kniha The expression of the emotions in man and animals, London, Murray, 1872 (Výraz emocí u člověka a zvířat, Praha, Nakl.ČSAV, 1964). Materiál byl příliš rozlehlý a zejména v kombinaci s otázkami pohlavního dimorfismu a výběru už tak jako tak „přetékal“.

Je dobře podotknout, že i kdyby Darwin nevydal nikdy nic o evolučně-selekční teorii, ani o původu člověka, dostatečně by se proslavil i svými pracemi o zoopsychologii a domestikaci živočichů. I jeho kniha o člověku je ukázkou neobyčejného pozorovacího talentu a úcty k empirickým zkušenostem oproti doktrinálním pravdám, kteréžto obě kvality dosáhly v Darwinově osobnosti jednoho ze svých vrcholů.


Člověk je ojedinělá událost v dějinách země

Je smutnou skutečností, že brzy se právě tato Darwinova kniha může dočkat i v západním světě zákazu reedic, ať už proto, že není dost „kreacionistická“, nebo dosti „politicky korektní“. Vítězství doktríny nad zkušeností, jakkoli dobově zabarvenou atmosférou viktoriánské éry, je vždycky smutnou událostí v evoluci i devoluci lidského ducha, přichází však z historického hlediska poměrně pravidelně.

Proto vidím reedici Darwinových spisů jako jednu z priorit přítomné doby, stejně jako rehabilitaci pozorovacího talentu oproti některým „afektuálům“, vřeštícím s očima zavřenýma poučky jejich srdci milé bez snahy se po světě i jen trochu porozhlédnout. Ani v Darwinově době nechyběli, byť mívali klasičtější vzdělání a lepší vychování než dnes. Navíc otázka původu člověka je neobyčejně choulostivá a drtivá většina náboženství vždy zdůrazňovala nějakou analogii a souvislost Boha či bohů a člověka, jenž jimi byl nejen stvořen, ale je jim na jakési rovině i podobný (podobnost bohů a lidí lze s Feuerbachem a Jungem i obracet a ptát se, kdo a jakže koho vlastně učinil, ale to na theomorfnosti lidí či antropomorfnosti božstev mění jen málo).

Člověk vskutku není živočišný druh „jako každý jiný“ – konec konců, paviáni ani krabi knihy o možnostech svého původu nepíší a pokud snad někde v koutku své duše o něčem podobném uvažují, nemáme jak to zjistit. Člověk je jistě událost v dějinách země a možná i vesmíru ojedinělá, hodná mimořádné pozornosti a ne nadarmo byl tradičně pokládán za „svorník veškerenstva“. Člověk zajisté vyniká nad subhumánní živočichy nejen v dobrém, ale i ve zlém, a výraz „zvěrstvo“ pro mimořádné špatnosti je spíše výrazem naší arogance nežli přiléhavým označením pro něco, co vyžaduje i typicky lidskou vynalézavost a organizační um.

Rovněž dichotomie „člověk“ – „zvíře“, v níž druhá kategorie zahrnuje celé pandemonium od trepek po šimpanze je velmi málo šťastná (je to trochu jako dělit lidské artefakty na „lampy“ a „věci“) a operace s ní jako se samozřejmostí ze strany některých humanitních vzdělanců budí právem ze strany biologů rezervovanou distanci (ti zase propadají opačnému omylu vidět v člověku „nahou opici“, od ostatních sotva odlišnou). Tendence ohraničit se nějak ostře od zvířat je prastará – už řada archaických národů podniká rozmanité ceremoniální „zkrášlovací“ operace právě za tímto účelem – je třeba si např. nabarvit zuby, aby nebyly „jako zuby psů“ či vytrhávat řasy, aby jejich oči „nebyly jako oči pštrosů“.

Tradiční jazyky mají také pro touž činnost u lidí a zvířat jiné sloveso, trochu podobně, jako řada asijských jazyků s dodržením správného ceremoniálního odstupu používá jiné sloveso pro analogické činnosti panovníka a lidu – člověk jí, zvíře žere (sloveso „chlastat“, též něm. saufen, se původně vztahovalo na pití u zvířat, teprve sekundárně přešlo na nemístné nasávání alkoholu u lidí jako výraz pohany), člověk zemře, zvíře pojde, člověk otěhotní, zvíře zabřezne, člověk se rodí, zvíře líhne či je vrženo atd.

V evropské tradici je rovněž prastaré deklarativní zdůraznění, že zvířata sice vnímají, ale nerozumějí, nechápou, nejsou rozumná (už Alkmaión z Krotónu, počínaje Aristotelem, pak běžně), tudíž také nemluví a nepřináleží k nim řeč (u pravověrných karteziánů zvířata ani nevnímají, jen se to tak jeví - vnímat může jen subjekt). Je zvláštní, že za projev inteligence u zvířat i lidí se pokládá zejména schopnost k provádění formálních kalkulů, které má naše myšlení jako vnitřní nástroj jaksi inkorporované: nejlépe je provádějí stroje – „umělá inteligence“, hůře lidé a nejhůře zvířata – z tohoto hlediska tedy „nemyslí“.

Další definice se jen hrnou: člověk má vědomí, zvířata ne, člověk pracuje, zvířata nepracují (analogní činnost třeba bobrů či mravenců prací být nesmí, protože práce je per definitionem důsledkem rozumu a tudíž výsadou člověka), člověk je bytostí světa, zvíře je „chudé světem“, člověk je svobodný a sám si prostředí upravuje, zvíře je determinované a na prostředí závislé, člověk duši (zvláště nesmrtelnou) má, zvíře nikoli atd. Pokud se náhodou ukáže, že některý z výsostně lidských atributů, třeba řečová komunikace, by mohl mít některá analoga u zvířat, bývá zvykem definici posunout tak, aby se opět restituovala původní dichotomická idyla.

Není snad třeba poznamenávat, že podobné výroky jsou mnohem spíše výrazem sociálního rozřazování a mocenskými definicemi, majícími velmi daleko k zkušenostnímu poznání tradiční biologie a mnohem blíž spíše k „vědě“ právní, popř. k scientia sacra křesťanské teologie či jejím islámským analogiím (ilm).

Zkusme si dosadit na místo zvířat nějaké etnikum, na něž máme spadeno, nebo pro jednoduchost takové, jehož řeči sebeméně nerozumíme, třeba Finy. „Člověk mluví, Fin vydává neartikulované zvuky…člověk je bytostí světa, Fin je chudý světem…člověk myslí, Fin pouze vnímá…člověk vědomě pracuje, Fin jen instinktivně vykonává práci podobnou činnost…člověk je nezávislý na prostředí, Fin je svým prostředím plně determinován…“.

Snad není třeba dále komentovat. Darwin si byl tohoto problému velmi jasně vědom a o tom celá kniha svědčí. Byl bych poslední, kdo by popíral zvláštní postavení člověka v přírodě, jeho zvláštní poslání a chceme-li, i božskou jiskru v něm. Tak jednoduché, jak by si to naše duše přála, to však s naší výjimečností (či naopak úplnou totožností s jinými druhy) přece jen není a „léčba Darwinem“ má pro obecně lidské pošetilosti svůj neztenčený význam i sto třicet pět let po prvním vydání této knihy.

 

Související