Koncem šedesátých let minulého století v tehdejší československé společnosti vrcholily snahy o uvolnění komunistického režimu a o prosazení politických změn ve státě. Předzvěstí reformního procesu, pro nějž se vžil název Pražské jaro, byla i strahovská demonstrace vysokoškolských studentů, jež se odehrála před 40 lety, 31. října 1967.

Vystoupení vysokoškoláků, jež mělo původně zcela nepolitický ráz, předcházelo v témže roce několik událostí, které rovněž významně formovaly příští politický vývoj.

Spisovatelé kritizují režim

V červnu 1967 na sjezdu Československého svazu mládeže, tehdejší oficiální mládežnické organizace, a zejména na čtvrtém sjezdu Svazu československých spisovatelů v téže době zazněly hlasy požadující možnost plurality názorů a kritizující politiku tehdejší Komunistické strany Československa (KSČ). Právě třídenní fórum spisovatelů se nečekaně zvrtlo v otevřený protest proti politice vládnoucího komunistického režimu.

Ve stejném období zároveň vrcholily střety mezi konzervativním vedením tehdejší komunistické "státostrany" v čele s jejím prvním tajemníkem a prezidentem republiky Antonínem Novotným a umírněnějším křídlem ve straně, jehož představitelé si uvědomovali potřebu reforem. Režim čelil požadavkům na širší demokratizaci společnosti a potýkal se s rostoucí kritikou poválečného stalinismu ale i s ekonomickými problémy.

Ekonomické problémy

Jedním z jejich projevů byly i potíže s dodávkami elektřiny vysokoškolským kolejím v Praze na Strahově, které na podzim 1967 opakovaně trápily jejich obyvatele. Koleje obývané zejména studenty pražské techniky byly v roce 1960 původně projektovány jako ubytovny pro cvičence spartakiád včetně rozsáhlého seřadiště uprostřed jednotlivých bloků. Jejich provoz s sebou nesl řadu nedostatků. Kromě vypínání elektrického proudu, občas netekla voda, jindy se netopilo. Když večer 31. října 1967 opět vypadl proud, studenti se začali shromažďovat před kolejemi a nakonec se s dvojznačným heslem "Chceme světlo, chceme více světla" a se zapálenými svíčkami v rukou vydali na protestní pochod do středu města.

Státní moc, jejíž nejvyšší představitelé právě rokovali coby účastníci zasedání ústředního výboru KSČ na blízkém pražském Hradě, si projev nevole nenechala líbit. Demonstraci čítající na 2000 lidí rozehnali na Malé Straně příslušníci tehdejší Veřejné bezpečnosti. Při brutálním zásahu nechyběly obušky ani slzný plyn, "esenbáci" pronásledovali studenty až do pokojů na kolejích. Pro řadu demonstrantů skončila celá akce zraněním či pobytem v cele, někteří byli později donuceni odejít ze studií.

Tisk kritizuje brutalitu zásahu

Zásah proti mladým lidem ale nezůstal bez následků. O policejní brutalitě referoval poprvé otevřeně tehdejší tisk, byť v něm zazněly výhrady k samotné formě protestu. Tvrdé potlačení demonstrace a některé excesy policistů odsoudili akademičtí hodnostáři většiny pražských i řady mimopražských fakult i široká veřejnost. Postup policie začala vyšetřovat vojenská prokuratura. Vzhledem k pozdějšímu vývoji však šetření většinou zůstalo nedokončeno.

I díky strahovským událostem oslabila koncem téhož roku pozice zastánců režimu Antonína Novotného. Politik, jenž se navíc nepohodl se slovenskými komunisty, byl v lednu 1968 odvolán z funkce prvního muže strany a na jeho místo nastoupil Alexander Dubček. Tato změna se stala signálem k nástupu reformních sil.

V dubnu byl přijat Akční program KSČ, který otevřel možnosti rekonstrukce hospodářství s prvky tržní ekonomiky. Reformní kroky poté předstihlo spontánní demokratizační hnutí v celé společnosti. Pokus o zásadní reformu komunistického režimu zastavily tanky armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Související