Tento týden proběhla hadždž, každoroční pouť muslimů do Mekky v Saudské Arábii. Pro muslima je to životní povinnost. Muneeb Hassan Alrawi, prezident českého Ústředí muslimských obcí, ji absolvoval už dvakrát.

Muneeb Hassan Alrawi pochází z Bagdádu. Když jel s dětmi navštívit své příbuzné, kteří se před sektářským násilím v Iráku načas ukrývali v Sýrii, zeptal se ho nejstarší syn: „Tati, tady nám říkají, že jsme turisti a doma v Česku, že teroristi. Tak co jsme vlastně zač?“ To je životní příběh čtyřiačtyřicetiletého podnikatele a jednoho z nejvýznamnějších organizátorů muslimského života u nás. Tak trochu je tu vlastně pořád turistou a zároveň se posledních deset let potýká s nálepkou teroristy. V rozhovoru mluví nejenom o pouti, ale i o českých konvertitech, kteří občas islám opouští, o strachu z nového holocaustu nebo o tom, proč zbožný muslim nepije ve stoje.

V pouti do Mekky, stejně jako v konání Ramadánu máme my laici docela chaos. Její termíny se totiž stále mění.

Posouvají se každý rok o několik dní. Souvisí totiž s lunárním, nikoliv slunečním kalendářem. Takže hadždž, stejně jako postní měsíc Ramadán, se posouvají. Postupně se tak za nějakých třicet let pouť uskuteční během celého kalendářního roku.

Kdy jste se poprvé vydal do Mekky na hadždž?

Poprvé v roce 2002, když mi bylo šestatřicet let. Vyrazil jsem se svou matkou a jsem rád, že jsem jí mohl pomoci tuto vysněnou cestu splnit.

Třicet šest let? Není to pozdě?

Ne, i když je pouť do Mekky pátým pilířem islámu a povinností muslima, jde o povinnost podmíněnou. Muslim by se měl na cestu vypravit až v okamžiku, kdy k tomu má možnost, je zdravý, má peníze na cestu, zajištěnou rodinu po dobu poutě a nemá žádné dluhy. Jsou muslimové, kteří se na pouť nikdy nevypraví, ale pokud po tom toužili, ovšem tu možnost prostě neměli z různých důvodů, tak v tom není žádný problém. Ten by nastal v okamžiku, kdybych cestu odkládal třeba proto, že bych dal přednost dovolené na Kanárských ostrovech.

V čem je vůbec podstata hadždž? Proč se muslimové na pouť vydávají?

Pouť do Mekky je rituál, který slouží mimo jiné ke sjednocení muslimů. Setkávají se tu věřící ze všech koutů světa. Na hadždž není rozdílu mezi Arabem, Peršanem, Angličanem či Čechem. Všichni jsou si tady rovni bez ohledu na barvu pleti a sociální postavení. Připomíná nám to zmrtvýchvstání. Muži si oblékají jednoduchá bílá roucha. Ženy nesmí mít na sobě žádné doplňky, šperky, prostě nic navíc. Každý tak vypadá stejně a kromě roucha má jen sebe, své dobré činy a hříchy. Uvědomí si, že takto prostě jako jeden z tisíců či milionů bude každý z nás jednou stát před Bohem, bez majetku, nějaké funkce a bez cizí pomoci.

Sílu toho rituálu cítíte, když každý obíhá kolem svatyně Kaaba , o níž věříme, že ji postavili andělé a pak znovu postavil Abrahám, otec všech proroků, a modlí se k Bohu. Pouť nás učí pokoře a také si tu kromě Abraháma připomínáme i proroka Mohameda, který se dotýkal černého kamene v rohu Kaaby, při jejím obíhání, tak jako se ho dotýkáme my. Je to prostě splynutí s Bohem a našimi tradicemi i minulostí.

Jaký má význam černý kámen v rohu Kaaby?

Podle tradice jde o kámen, který vzal s sebou Adam při vyhnání z ráje. Původně byl bílý, ale časem zčernal.

Kolik českých muslimů už absolvovalo hadždž?

Za posledních dvacet let jich mohlo být okolo sedmi stovek. Letos jede asi čtyřicet, což je takové průměrné každoroční číslo. Někdo si cestu platí sám, jiní ji dostanou jako dar od saudského krále, kdy mají vše zaplaceno od transportu až po ubytování. Většinou je to tak, že tento dar přijmou ti chudší, bohatí si cestu platí sami.

Celý rozhovor s jedním z nejvlivnějších českých muslimů si můžete přečíst v pátečním magazínu Hospodářských novin Víkend


Související