Ekonomická recese před deseti lety přinutila centrální banky po celém světě výrazně snižovat úrokové sazby. Na tom by nebylo nic neobvyklého. Měnová politika slouží k "vyhlazování" hospodářského cyklu už desítky let: když se ekonomice nedaří, centrální banka ji "nakopne" nízkými sazbami, při přehřívání ji krotí sazbami vyššími.

Problém je, že v mnoha zemích se od krize nepodařilo vrátit monetární politiku do normálu. "Úrokové sazby se nepodařilo normalizovat a stále se pohybují na velmi nízkých úrovních," upozorňuje hlavní ekonom investiční společnosti BHS Štěpán Křeček.

Náznaky ekonomického zpomalení v Evropě i za Atlantikem navíc vedou k tomu, že centrální bankéři žádný výraznější růst sazeb neplánují ani v příštích měsících. Cedulové banky tak nejsou připraveny na další recesi. V případě zpomalení ekonomiky jim bude chybět manévrovací prostor.

Pro ilustraci: americká centrální banka Fed na finanční krizi a recesi zareagovala snížením základní sazby ze 4,75 procenta na začátku roku 2007 až na nulu na konci roku následujícího. Evropská centrální banka základní sazbu srazila ze 4,25 procenta v polovině roku 2008 na jedno procento v roce 2009 a nulu v roce 2012. Ve stejném roce klesla na nulovou úroveň i repo sazba České národní banky (ČNB), která začínala na 3,75 procenta na začátku roku 2008.

Ekonomové Mezinárodního měnového fondu (MMF) Ruchir Agarwal a Signe Krogstrupová ve své analýze potvrzují, že toto uvolňování měnové politiky nebylo výjimečné. V průměru si období hospodářských recesí v minulosti vyžádalo snížení úrokových sazeb o tři až šest procentních bodů.

Týdeník Ekonom zmapoval současné základní úrokové sazby centrálních bank evropských zemí (a eurozóny) a také dalších zemí G20, tedy nejsilnějších světových ekonomik.

Výsledek? Většina nejvýznamnějších světových ekonomik pro tří- až šestiprocentní snížení sazeb nebude mít v příštích dvou letech prostor. ECB drží základní sazbu na nule, Švýcarsko, Dánsko a Švédsko mají už dnes sazby záporné. Bank of Britain se loni dostala na 0,75 procenta a repo sazba ČNB se po dvouletém postupném zvyšování vyšplhala na 1,75 procenta. Větší manévrovací prostor mají v Evropě jen Island a Ukrajina.

O moc lepší není situace ani u dalších významných světových ekonomik. Cedulová banka v Japonsku drží sazbu rovněž v minusu, Austrálie vykazuje 1,5 procenta, Kanada je na tom jen o čtvrt procentního bodu lépe, stejně jako Jižní Korea. Americký Fed si díky rychlejšímu růstu v USA mohl dovolit výraznější utahování měnové politiky; aktuální sazba dosahuje 2,5 procenta. Ani to by ale na opatření na podporu ekonomiky, jaká Fed prováděl při poslední recesi, nestačilo.

Ekonomové tak začínají otevřeně hovořit o tom, že pokud přijde další recese v příštích dvou či třech letech, významná část centrálních bank ve světě bude muset sazby srazit pod nulu, jak už nyní pozorujeme ve Skandinávii nebo Japonsku. "Kdyby nyní přišla další krize, neexistoval by příliš velký prostor pro snižování úrokových sazeb. Některé centrální banky by rovnou musely přistoupit k záporným úrokům," potvrzuje Štěpán Křeček. Záporné úroky se tak stávají stále častěji diskutovaným tématem.

Logika záporných sazeb centrálních bank je jednoduchá. Jejich cílem je, aby se bankám, firmám ani lidem nevyplatilo držet peníze na účtech, kde by vinou negativních úroků reálně i nominálně ztrácely na hodnotě. Tento fakt by měl motivovat, aby běžní klienti spotřebitelé více utráceli, firmy investovaly a banky na tuto spotřebu a investice více půjčovaly. Jinak řečeno aby se kola ekonomiky zabrzděná recesí roztočila.

V praxi má ovšem tento předpoklad jednu vadu na kráse: faktickému znehodnocování úspor na účtech bank se dá bránit tím, že klienti peníze raději vyberou ve formě hotovosti a uloží je "do matrace". Právě proto ani dnes v zemích, kde už záporné sazby cedulové banky zavedly, komerční banky tyto sazby zatím nepřenášejí na klienty. Jak z této "pasti" ven?

Ekonomové MMF navrhují dvě možnosti. Tou první je postupné rušení hotovosti a zavádění plně bezhotovostní ekonomiky. Bez možnosti vybrat si hotovost by totiž klienti bank neměli jinou možnost než peníze před znehodnocováním ochránit tak, že by je utratili.

Ruchir Agarwal a Signe Krogstrupová nicméně přiznávají, že přechod na bezhotovostní ekonomiku není v krátkém časovém úseku reálný. Proto přicházejí s jiným návrhem. "Návrh počítá s tím, že by centrální banky rozdělily měnovou bázi na dvě části: digitální peníze a hotovost.

Na elektronické peníze by se vztahovaly běžné úrokové sazby a hotovost by měla při převodu na e-peníze speciální směnný kurz," píší ekonomové. Například při tříprocentní záporné sazbě by pak banky při uložení sto dolarů v hotovosti připsaly na účet ve skutečnosti jen 97 dolarů. Obchodníci by pak měli dvojí ceny: standardní za bezhotovostní platbu a vyšší při hotovostní platbě. Tím by držení hotovosti ztratilo na atraktivitě.