Gólové průměry na zápas

Česká Gambrinus liga 2,30

Anglická Premier League 3,04

Španělská La Liga 2,73

Německá Bundesliga 2,67

Nejlepší ligoví střelci podzimu


9 gólů  Marek Kulič (Mladá Boleslav)

8 gólů Michal Ordoš (Olomouc)

7 gólů Mario Lička (Ostrava)

5 gólů Tomáš Došek (Brno), Pavel Šultes (Olomouc), Petr Švancara (Slovácko), Aidin Mahmutovič (Teplice)

 

¨
Nejčastější ligové výsledky podzimu

1:0 skončily zápasy 31x

2:0 skončily zápasy 23x

1:1 skončily zápasy 18x

2:1 skončily zápasy 13x

0:0 skončily zápasy 12x

 

Vstřelit gól je smyslem hry zvané fotbal. Ten, kdo jich soupeři nasází víc, vyhrává. Jenže Češi um spočívající ve střílení gólů viditelně ztrácejí.

Není to tak dávno, co česká reprezentace, poskládaná z větší části z hráčů tuzemské ligy, nedokázala vstřelit branku soupeři z Emirátů, ani z Ázerbájdžánu. A není to náhoda. Česká Gambrinus liga totiž patří mezi nejméně potentní soutěže na starém kontinentě.

Hůře jsou na tom jen Slováci

Jen 292 branek padlo ve 127 zápasech její podzimní části. To dává průměr 2,299 gólu na zápas. V Anglii se s tímto průměrem dostali přes hodnotu 3, výrazně vyšší čísla než v Česku mají v dalších předních ligách (viz rámeček), ale i v Nizozemsku či Belgii, zemích známých obzvláště útočným fotbalem. S Čechy srovnatelná je jen slovenská liga, která je na tom dokonce ještě hůř (2,22).

Ze všech velkých týmů v Evropě to nejlíp pálí Ajaxu Amsterdam. Dal 50 gólů v 15 zápasech. Sparta a Slavia mají za sebou o kolo víc a daly jen 19, resp. 21 gólů. Mimochodem, třeba Bohemians 1905 se za celý podzim zmohli na chudičkých 9 tref...

Jak je to možné, že se pro české fotbalisty stává stále větším problémem rozvlnit soupeřovu síť?

"Asi před deseti lety přešly české kluby na moderní zónový způsob hry. Celkem slušně zvládly polovinu tohoto systému, obrannou hru. Ale útočnou fázi už si správně neosvojily," míní Jaroslav Hřebík, expert, který v sezoně 2001/02 dokázal se Spartou hrát na Letné otevřenou partii i s Realem Madrid. Od té doby se český klubový fotbal sesunul o pár pater níž. A ten reprezentační jakbysmet...

Hřebík má jasno i v tom, proč je útočná fáze českým hráčům zakletá. "Aby ji mohli aplikovat tak, jak je potřeba, museli by splnit dvě podmínky. Za prvé: museli by mít dostatečnou kondici k tomu, aby týmy ve vysokém počtu hráčů zvládaly časté sprinty dopředu i dozadu. Za druhé: hráči by museli být na větší výši i dovednostně. V tom by jim také pomohlo vyšší nasazení při trénincích. Kdyby je brali dostatečně vážně a na kolegy v týmu vytvářeli i při tréninku správný herní tlak, byli by mnohem lépe připraveni na situace, které nastávají v zápase."

Chyba začíná už u mládeže

Jde o to, že pokud české týmy útočí, pak zpravidla ve výrazně nižším počtu hráčů než Španělé či Angličané. Těch jde do každého útoku víc, protože se stačí i vracet. Zároveň zvládají perfektní techniku i ve velké rychlosti a pod tlakem soupeře. Jim balon tzv. "lepí" Čechům od kopaček odskakuje. Je zřejmé, kdo pak má větší šanci vstřelit gól.

"Ono to zní jako šílená fráze, ale je to prostě tak - základní chyba je už u mládeže," míní bývalý útočník Pavel Kuka, vicemistr Evropy z roku 1996. "Objíždím hodně zápasy žáků či dorostu a tam je to jasně vidět. Jak někdo udělá o kličku nebo dvě víc, už na něj trenér řve a toho kluka zadupává. Sázíme na taktickou disciplínu, a ta v mladších kategoriích i na reprezentační úrovni funguje a sbíráme za to trofeje. Ale když je pak později potřeba přidat fotbalový kumšt, tak zjistíme, že hráči, kteří by ho ovládali, nejsou."