Norská „pohádka“ začala v roce 1975, kdy se Norsko proměnilo z dovozce ve vývozce ropy. Od té doby se ropa, plyn a technologie s nimi spojené staly důležitým vývozním artiklem. Na žebříčku největších vývozců zemního plynu patří Norsku třetí příčka, ve vývozu ropy je osmé.

Z údajů Norského statistického úřadu je patrné, že ropa a plyn se podílejí na více než 20 % HDP a jejich vývoz představuje více než polovinu celkového vývozu. Produkce obou komodit v Norsku přesto tvoří pouze něco přes tři procenta světové výroby. Norsko produkuje asi 1,45 milionu barelů ropy za den, zatímco spotřeba jen v USA činí 19 až 20 milionů barelů.

Těžba ropy a plynu přináší ročně přibližně 300 miliard norských korun, tedy zhruba třetinu státních příjmů. Od roku 1994 Norsko díky tomu dosahuje fiskálních přebytků. Ropný a plynárenský průmysl přímo a nepřímo zaměstnává přes 200 000 lidí a podle serveru Offshore.no počítají analytici na norském šelfu pro období od 2013 do 2016 s investicemi ve výši asi 1066 miliard norských korun (3500 miliard Kč). 

Cena a s ní i rentabilita těžby však kolísá. Od roku 2000 silně klesá, protože se méně hledá zkušebním vrtáním a návratnost investic je pomalá. Jen mezi roky 2011 a 2012 činil pokles 7,4 %. V současné době ho kompenzuje nárůst v těžbě plynu (o 14,9 %) a také v budoucnu se bude těžit více plynu než ropy.

Ropný fond: investice do cigaret i pojistka pro budoucí důchody

Pokud si myslíte, že Norové usnuli na vavřínech a bezstarostně si užívají příjmů z ropy a plynu, nemůžete se více mýlit. Příjmy z prodeje neobnovitelných zdrojů energie se ukládají na důchody pro horší časy ve vzdálené budoucnosti a obyvatelé z nich nemají takový bezprostřední užitek, jaký by se dal čekat.

Státní penzijní fond, v zahraničí lépe známý jako tzv. ropný fond, má v budoucnosti spolufinancovat zvyšující se výdaje na důchody, ale kvůli výdajům ze státních rozpočtů v minulých letech nebude stačit na více než asi 50 let. Když byl v roce 1990 založen, norský parlament rozhodl o tom, že Ministerstvo financí zodpovídá za rozhodování o strategii a centrální banka za operativní správu, založenou na komerčním vyhodnocování situace.

Ropný fond má momentálně hodnotu přes 4000 miliard norských korun – takřka čtyřnásobek norského státního rozpočtu. Investice jsou rozděleny do více než 8000 firem po celém světě. Hodnota kolísá podle úspěchů a neúspěchů světových akciových trhů – např. během krize na světových finančních trzích na podzim 2008 se fond hluboce propadl mimo jiné v důsledku investic do institucí poskytujících úvěry, jako např. Freddie Mac v USA, jež se dostaly do velkých potíží.

Ministerstvo se rozhodlo, že za ropné peníze se nebudou kupovat norské akcie. Fond také nemá být nástrojem zahraniční politiky. Investice jsou řízeny s cílem o co nejlepší poměr mezi výnosy a riziky.

Fond investuje především do firem zabývajících se ropou, plynem či uhlím. Je oprávněn investovat až 5 % prostředků do nemovitostí v centru Londýna, New Yorku, Paříže a dalších měst. Další asi šestina prostředků jde do státních dluhopisů. Fond je ale víceméně trvale pod palbou kritiky, jelikož se údajně nedržel vlastních přísných směrnic a investoval i do neetických účelů, například do tabákového nebo zbrojního průmyslu, a také do firmy vyrábějící jed, jenž se vstřikuje do žil vězňů odsouzených k trestu smrti. 

Etická rada fondu ověřující to, zda vedení dbá oněch etických směrnic, disponuje rozpočtem ve výši pouhých 0,4 % celkových výdajů na spravování fondu. Norský ministr financí Sigbjørn Johnsen se ale hájí, že se práce na zodpovědné investiční praxi v posledních letech rozšiřuje a posiluje. Mimo jiné byl založen program pro investice do životního prostředí a fond se účastní mezinárodní spolupráce a výzkumu.

Podle organizace Changemaker by měla být etická rada oddělena od Ministerstva financí a měla by mít sama právo na to činit rozhodnutí o stažení fondu z investic do firem s neetickými praktikami. Zřízení nezávislé etické rady s těmito kompetencemi by také umlčelo kritiky obviňující fond, že rozhodnutí o vyloučení investic do některých firem je řízeno politickými ohledy.

Ropa jako brzda vstupu do EU? Kdepak

V zahraničí je široce rozšířen názor, že opakované odmítání Norska vstoupit do EU a trvale nízké preference pro vstup nějak souvisí s ropou a plynem. Norsko prý EU kvůli ropě nepotřebuje, případně prý nechce dopustit, aby ropu těžil někdo jiný. Je to ale mýtus. Licence sice uděluje norský stát, ale na těžbě se podílí více než dvacet firem z mnoha zemí celého světa.

Byť není členem Evropské unie, Norsko její projekty financuje přes Evropský hospodářský prostor, a to podle některých odhadů v stejné míře, jako kdyby bylo plnoprávným členem. O norské diskusi o EU a o důvodech nevstoupení do ní jsem se zmiňoval v několika příspěvcích jinde, především na svém blogu.

Místo, aby byl celý šelf prodán americkým firmám, jež o něj usilovaly, vláda založila dnes zdaleka největší norskou firmu zabývající se ropou a plynem, Statoil, aby norské zdroje ropy a plynu spravovala. Jejím cílem je vyrábět v roce 2020 přes 2,5 milionu barelů ropy a plynu denně. 

Vysoké daně v ropné velmoci

Člověk neznalý norských poměrů by si mohl myslet, že má-li stát tak vysoké příjmy z ropy a plynu, jsou daně a nejrůznější poplatky pouze symbolické. Opak je pravdou. Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj patří k nejvyšším na světě.

Norové stávající pravidla často kritizují a dožadují se prokazatelnějšího a přímějšího podílu na výnosech z ropy a plynu než prostřednictvím spekulativního obchodování s ropným fondem na základě pro Norsko nevýhodných podmínek. Mnohým by se líbilo například zavedení bezúročných hypoték.

Příjmy z ropy a plynu sice norské hospodářství pohánějí, stát ale žije především z daní a poplatků. Kdybychom začali ropné peníze neomezeně utrácet, inflace by vyskočila do nebeských výšin a bylo by to doprovázeno mnoha dalšími problémy.

Mez toho, kolik se smí utrácet, vyjadřuje i Norům zvláštně znějící novotvar „handlingsregelen“ (v překladu něco jako „akční pravidlo“). Do státního rozpočtu podle tohoto pravidla mohou každoročně přejít pouze čtyři procenta tržní hodnoty ropného fondu stanovené na začátku roku.

Bez ohledu na stranické sestavení vlád stavěla politika těžby ropy a plynu vždy na tom, že tyto zdroje patří celé společnosti a že to, co se nazývá „přidaná ziskovost“ odvětví, má být společnosti vráceno.

Ropné a plynárenské společnosti odvádějí běžnou firemní daň z čistého příjmu činící 28 % plus 50 % zvláštní daň za „přidanou ziskovost“, dále provizi za všechny licence starší než určitá stanovená doba. Kromě toho platí i ekologickou daň. Na druhou stranu mohou využívat různé odpisy z daní za náklady na vrtání a podobně. A od státu získávají velké dotace.

Ale pokud zahraniční firmy neplatí daně, jsou na ně norské úřady často krátké. Nedávným příkladem je společnost Transocean, největší světová firma vlastnící ropné plošiny. Byla vyšetřována kvůli krácení daní v míře, jež dosud v Norsku neměla obdoby.

Sliby, chyby. A zmatení velkými čísly

Norští politikové, opojení ropou a plynem, občas mažou Norům med kolem úst. V roce 2007 nasliboval ministr zahraničí Jonas Gahr Støre i další politici severnímu Norsku, že nic nebude jako dřív. Řada místních propadla podobné euforii jako politici. Její zdroj ležel v Rusku, politické špičky ji přivážely z četných cest do Murmansku a Moskvy, jež vyústily v dohodu, na jejímž základě se měla norská státní společnost Statoil podílet na těžbě ruského ložiska plynu Štokman – největšího ložiska plynu na světě, ležícího v moři asi 650 km severovýchodně od Murmansku.

Mnoho médií, např. Financial Times, se dohodě mezi Statoilem a Gazpromem i nekritickému nadšení norských politiků divilo: „Špatný partner pro Statoil, špatné místo a dohoda uzavřená v nevhodné době.“ Kritika byla na místě. Po ztrátě 2,5 miliard norských korun Statoil v roce 2007 svůj čtyřiadvacetiprocentní podíl na projektu prodal a ze Štokmanu se stáhl. Zhruba ve stejné době bylo odloženo zahájení těžby ropy na Goliatu (Goliáši), největším ropném poli na norském šelfu v Barentsově moři. Tím přišly nazmar další 2,5 miliardy norských korun. Projekt se podle plynárenských analytiků stal nerentabilním a příliš riskantním. Plyn měl být přepravován na lodích v kapalné podobě do USA, jenže mezitím Spojené státy našly břidlicový plyn a poslaly ceny plynu dolů.

Truhla s penězi v ruském moři se pro Norsko stala zatím pouhým snem. Mnozí obyvatelé severní části Norska mají dodnes pocit, že se k nim stát choval a chová macešsky, pokud jde o pracovní místa, silnice, spoje atd.

S velkými slovy se nejen v roce 2007 pokoušel kouzlit i premiér Jens Stoltenberg, když ujišťoval národ, že v Mongstadu v západním Norsku bude u plynové elektrárny stát zařízení na zachycování oxidu uhličitého. O této technologii hovořil jako o „norském přistání na Měsíci.“ Ještě dnes mizí ze státní pokladny do pomyslné černé díry v podobě nehotového zařízení miliardy. Pokud se k němu plynová elektrárna připojí, lidem v okolí bude údajně hrozit kvůli produkci nitrosaminů rakovina. Navíc bude cena elektřiny z čištěného plynu tak vysoká, že se možná nikdy nebude dodávat do rozvodné sítě.

Jak budou budoucí generace na tyto politiky nahlížet? Nebudou v nich vidět politiky, kteří se příliš často uchylovali k nadneseným frázím, a kteří toho po sobě zanechali příliš málo navzdory „nejlepší a nejzdravější ekonomice na světě“?

Největší hrozbou je možná naše stále větší slepota vůči ohromným číslům. Kolik je 1000 miliard norských korun? Rozumíme řeči velkých čísel, používané k vyčíslení schodků a záplatování průšvihů? Využívání platebních karet a podobné nástroje prý vedou ke ztrátě schopnosti lidí uvědomovat si skutečnou hodnotu peněz. Snadno pak podléháme pocitu, že pro norský stát je dostupné cokoli. Ony schodky, průšvihy a stále větší propast mezi množstvím peněz, které jsou k dispozici, a tím, jak stát nakládá s veřejným majetkem, vzbuzují stále méně rozruchu.

Další obory jsou na vedlejší koleji

Těžko říct, kde by dnes bylo Norsko nebýt výnosů z těžby ropy a plynu. Po odečtení výnosů i nákladů na ropu a plyn je obchodní bilance se zahraničím kladná o 5 až 6 % HDP, což je více než v sousedních zemích. I Norsko má řadu úspěšných firem, jimž se sice věnuje málo pozornosti, ale v norské ekonomice mají svůj pevně zakotvený význam. Norsko, podobně jako většina vyspělých zemí, mělo před útlumem způsobeným mimo jiné přílivem levnějšího zboží z Asie do 60. let minulého století daleko větší výrobu tradičního zboží od domácích spotřebičů až třeba po lokomotivy.

Odbourání a postupný zánik mnoha částí ostatního průmyslu je v Norsku dáván do souvislosti s množstvím lidských a finančních zdrojů vynakládaných na výzkum a těžbu. A tento trend je mnohými kritizován. Například historik ekonomiky Helge Ryggvik se obává ekonomického zhroucení. Poměr mezi množstvím vytěžené ropy a neustálým zvyšováním nákladů je čím dál nepříznivější.

Mnozí kritici, např. v norském odborném časopise Teknisk Ukeblad, tvrdí, že je chyba zaměřovat vzdělávání a výzkum jednostranně na odvětví, které čím dál více připomíná potápějící se loď. Například Studentský parlament při Univerzitě v Oslu žádá, aby v zájmu zajištění budoucí prosperity dávaly vzdělávací instituce přednost výzkumu obnovitelných zdrojů energií. Podle něj se to do budoucna vyplatí jak s ohledem na průmysl a podnikání, tak na životní prostředí.

Dnes putuje přes 30 % veřejných prostředků na výzkum a rozvoj do bádání v oblasti ropy a plynu. Toto odvětví dominuje tak výrazně, že kvůli vysokým výrobním nákladům a vysávání velké části kompetentní pracovní síly ohrožuje zbytek norského hospodářství. Zaměstnanost v ropném sektoru navzdory poklesu výroby a vyhlídkám na vyčerpání zásob stoupá. Společnost Statoil je pro inženýry a ekonomy hledající uplatnění na pracovním trhu dlouhodobě volbou číslo jedna.

Téměř polovina mladých lidí ve věku 15 až 19 let si dovede představit, že by pracovala v ropném a plynárenském průmyslu. V aktuálním výzkumu agentury Ipsos MMI takto odpovědělo o 7 % více respondentů než před rokem. Norsko se tak může ocitnout v pasti, až zjistí, že zašlo moc daleko a ztráta pracovních míst v tradičním průmyslu nebyla dostatečně nahrazována pracovními příležitostmi jinde.

Inženýři a provozní zaměstnanci jsou v současné době velice žádaným zbožím a pro růst firem může být jejich malá dostupnost překážkou. Potíže s dostupností kvalifikované pracovní síly, vysokými náklady a vzdáleností od hlavních trhů vedou k tomu, že se některé firmy stěhují za lepšími podmínkami a efektivnějším provozem do ciziny. Loni tak učinil například Seadrill, největší zcela soukromá společnost v Norsku, která vlastní a provozuje vrtné plošiny.

Podle kritiků tedy dochází k trvalému rozdělení norského průmyslu na dvě části. Na „vítězný tým“ sestávající z firem podílejících se nějakým způsobem na produkci ropy a zemního plynu a na „tým poražených“, jenž je tvořen veřejným sektorem a firmami vyvážejícími tradiční výrobky. První skupina vyhání mzdy nahoru, čemuž druhá skupina nemůže konkurovat a ocitá se v útlumu.

Potíže v ráji

Mimo jiné proto, že ropa žene příjmy nahoru, se i ceny nemovitostí určených k bydlení dostaly tak vysoko, že jsou druhé nejvyšší na světě. Mzdové náklady v norském průmyslu se pohybují o 60 % nad průměrem evropských obchodních partnerů Norska. Dosud se to dalo táhnout díky vysokému růstu produktivity a díky tomu, že ceny norského zboží stoupaly podstatně více než ceny dováženého zboží. Dále to ale bude náročnější a norská konkurenceschopnost ještě více oslabí.

Začínají se také projevovat rozdíly mezi poměrně malými částmi Norska, které na průmyslu ropy a plynu vydělávají nejvíce, a zbytkem země, zejména některými částmi vnitrozemí.

Zároveň rostou odměny, bonusy a důchody ve vedení státního podniku Statoil. Obvinění ze „stranického zaměstnávání s milionovými výhrami“ neberou konce. Personální výměny nezplodily novou vitalitu, akční sílu a nápady. Zaměstnanci pociťují nedostatek demokratického prostředí a bojí se ventilovat vlastní názory, přičemž vedení společnosti nebere kritiku vážně. Situace došla tak daleko, že je na místě zamýšlet se o bezpečnostních otázkách. Chcete-li se o tom dozvědět více, přečtěte si můj článek Kultura strachu, příliš málo zaměstnanců a chybějící kompetence.

Průmysl ropy a plynu utratí v roce 2013 odhadem 207 miliard norských korun za nové plošiny, potrubí a další zařízení. Tyto investice rostou rychleji než investice do ostatního průmyslu. Navzdory bohatství je leccos v norské společnosti průměrné až bídné – od infrastruktury přes příliš dlouho odkládanou údržbu veřejného majetku až třeba po školství a zdravotnictví. Na tyto účely není možné uvolnit o mnoho více prostředků než nyní, neboť by stoupaly ceny i inflace, říká vláda. 

Málokdo chápe, proč není možné řešit problémy ve větší míře utrácením peněz vázaných v ropném fondu. Jsou to zejména mnozí příznivci norské pravice, kteří levicovým vládám vyčítali to, že neinvestovaly dost z ropných peněz. Podle části pravice by se měl ropný fond rozdělit na spotřební a investiční část. První by nikdy neměla být větší, než jsou reálné výnosy, zatímco druhá by neměla mít pevně dané meze. Zájmům budoucích generací údajně prospěje, bude-li se více investovat do infrastruktury v Norsku, než aby se dále tolik utrácelo za spekulativní investice v cizině.

Až ropa dojde: notně nejistá budoucnost

Začátek konce už nastal. V současnosti se těží daleko více ropy a plynu, než se jich nově nalézá. Odhadem 79 % zbývajících neobjevených zásob plynu a ropy se nachází v Barentsově moři, z toho plyn tvoří pravděpodobně tři čtvrtiny. Nedávno byly uděleny licence ruským firmám Rosneft a Lukoil a očekává se také nástup čínských firem. V posledních letech se norská vláda snaží počet firem podílejících se na těžbě rozšířit.

Odhady zásob v nových nalezištích ale musely být nesčetněkrát upraveny směrem dolů, proto je třeba brát kalkulace s rezervou, i když díky účinnějším technologiím bude možno z nových zdrojů vytěžit více než ze stávajících ložisek.

Díky uzavření dohody o podobě dlouho sporných norsko-ruských hranic v moři se otevřela velká oblast, v níž je nyní možno hledat nová ložiska. Je s nimi však spojeno mnoho nejistoty, především kvůli obtížnému zajištění bezpečnosti v extrémních povětrnostních podmínkách. Značná část ropy a plynu se navíc nachází v natolik složitě dostupných místech, že se jejich těžba nevyplatí.

Odpůrci premiérovi vytýkají, že je nepřekonatelný ve schopnosti distancovat se od problémů a nevyřešených úkolů. To, že se Norsku daří nanejvýš dobře, podle nich není zásluhou vlády. Příjmy z ropy, plynu, daní a poplatků umožňují, aby se vláda mohla dopouštět tolika chyb a selhání, kolika jen chce. Politickými výsledky prý není třeba nic dokazovat.

Norský premiér tvrdí, že netuší, co bude „po ropě“. Prý ho to netrápí, protože před padesáti nebo sto lety také lidé nebyli s to předpovědět, z čeho dnes žijeme. Ještě v roce 1959, když norští geologové provedli rozsáhlý průzkum výskytu uhlovodíků, dospěli k závěru, že výskyt uhlovodíků na norském kontinentálním šelfu lze vyloučit. O deset let později byl učiněn nález, jenž ovlivnil celý zbytek století. Ministr zahraničí je dokonce toho názoru, že je chybou nyní mluvit o tom, co bude „po ropě“, protože to odradí mládež od přírodních věd a technologických oborů.

Mezitím se ozývají hlasy, že velké změny světového trhu s plynem přinesou novou dynamiku do geopolitické situace a do správy zdrojů plynu, jehož význam v porovnání s ropou pro Norsko stále roste. Zvlášť cenný je údajně podíl zkapalněného zemního plynu a jeho význam jako suroviny především pro výrobu řadu plastů. Již existují norská zařízení, jež zkapalněný plyn zpracovávají, potenciál pro další budování výnosného průmyslu je ale větší.

Dilema ropného a plynového průmyslu spočívá v tom, že pokud se nebudou hledat naleziště v nových oblastech, mohou zmizet tisíce pracovních míst a přes čtyřicet let budovaný průmysl se špičkovou kompetencí bude erodovat. Proto se raději tlačí na pilu, dokud to jen jde, navzdory tomu, že neexistují žádné záruky. S tím kontrastuje nízký objem investic ze strany investorů i státu do vývoje technologií a inovací, jež by vedly k větší míře využívání jednotlivých vrtů a tím zajišťování vyšších budoucích výnosů.

Související