Z obsahu:
  • Jakými prostředky k ozdra-vení národního hospodářství SSSR (str. 3)
  • Čo bráni štrukturálným zmenám (str. 5)
  • Názor a stanovisko k volbám ředitelů (str. 7)
  • Srovnání ekonomiské úrovně Československa před válkou a dnes (str. 8-9)
  • Vyhlášky a usměrňování mzdových prostředků a o od-měňování pracovníků v malých organizacích    (příloha)
Ve vrchlabské továrně AZNP Mladá Boleslav zahájili výrobu nového vozu Škoda Favorit 781.Foto ČTK
Plynulé dodavatelsko-odběratelské vztahy
- základní kámen přestavby

Končí taktizování

Vstupujeme do rozhodující etapy  přestavby hospodářského me-chanismu. Dosavadní zkušenosti ukazují, že připravenost našich státních podniků na nové podmínky je velmi rozdílná. Lépe jsou na tom ty, které pracovaly podle zásad komplexního experimentu, i když i mezi nimi existují rozdíly. Objevují se i některé další důležité aspekty, jež budou mít rozhodující vliv na to, jak obstojí výrobní organizace, a to již v příštím roce.

V chemickém i spotřebním průmyslu probíhají přípravy na zásadní strukturální změny. To se odráží již dnes při sestavování hospodářských plánů v podnicích, které v nich musejí řešit nejen potřeby vnitřního a zahraničního trhu, ale i své samofinancování včetně mzdové a sociální politiky.

Končí taktizování a zakrývání rezerv. Řadě podniků vzniknou mnohé starosti, které se v minulosti podařilo z centra více či méně uspokojivě řešit. Končí tedy i praxe požadavků a začíná skutečný proces intenzifikace, tj. využívání rezerv a hledání cest, jak lépe, kvalitněji a laciněji vyrábět, jak efektivněji obchodovat, a ne výrobu odbývat.

Jednou z oblastí, ve které se již  nyní výrazně projevují změny nového hospodářského mechanismu, a to zdaleka nejen v našem resortu, je materiálně-technické zásobování. Zrušení všeobecné kontraktační povinnosti v hospodářském zákoníku a ustanovení §39 zákona o státním podniku, které umožňuje volit samostatně zásobovací a odbytové cesty, bylo vlastně vyslyšením letitého přání podnikové sféry. Centrální bilancování a s ním spojené přidělování hmotných vstupů i rozhodování o směru užití produkce bylo dosud vydáváno za jednu ze základních příčin nízké výkonnosti národního hospodářství.

Od 1. července t. r. platí nový zákon o národohospodářském plánování a vládní nařízení o povinném projednávání dodavatelsko-odběratelských vztahů a konkretizaci závazných výstupů státního plánu. Tyto právní normy v podstatě završily přestavbu základních principů materiálně-technického zásobování, protože ani pravidla běžného usměrňování

ekonomiky, ani metodické pokyny pro 9. pětiletku nemohou žádné další metodické změny obsazovat.

Zásadní změnu v chování partnerů poznala většina výrobních organizací již v průběhu července při projednávání

Ing. PETR HOJER CSc.,
ministr průmyslu ČSR

dodavatelsko-odběratelských vztahů na rok 1990. Projevilo se určité vyčkávání i neochota přijímat na sebe pevné závazky. Tyto a další problémy (omezování sortimentu, nepotvrzování hospodářských smluv, nedostatek bilancovaných surovin, požadavky devizové spoluúčasti) se objevovaly při projednávání dodavatelsko-odběratelských vztahů na příští rok velmi často.

Existují v zásadě dvě příčiny tohoto stavu:

  • Podniky plně využívají prostor, který jim vytvářejí nové právní a ekonomické podmínky.
  • Při projednávání dodavatelsko-odběratelských vztahů se výrazně projevila absence návrhu státního plánu, která dovolovala podnikům poukazovat na neznalost vlastních úkolů a tím zdůvodňovat, proč dodavatelsko-odběratelské vztahy neuzavírají.

Současná situace signalizuje  určité nebezpečí výrazného nedostatku, zejména prvotních surovin a materiálů pro navazující výroby. Tuto skutečnost však není možné hodnotit jako negativní dopad dosud vydaných právních předpisů nebo uplatňovaných ekonomických nástrojů, ale naopak jako důsledek zatím neúplného uplatnění zásad nového hospodářského mechanismu.

Příkladem může být nynější situace v oděvním průmyslu. Řadu základních materiálů, nutných k výrobě oděvů, je stále více >výhodnější< vyvážet nebo dodávat přímo vnitřnímu obchodu než oděvnímu průmyslu. Přitom právě zde lze z hlediska dlouhodobého pohledu lépe zhodnotit vysokou

úroveň vlastní produkce, v podstatě ustoupit od práce ve mzdě a společně dosahovat mnohem větší efekty v tuzemské i mezinárodní směně. Tento stav však není způsoben pouze >nízkou uvědomělostí< dodavatelů. Jednou z příčin je zatím nedostatek možností, které by dodavateli dovolovaly podílet se na ekonomických efektech, které inkasuje vyšší finalista. K odstranění uvedeného problému je nutné využít především ekonomických nástrojů.

Přestavba velkoobchodních cen k 1. 1. 1989 a zachování jejich nákladového typu nevytvořily dostatečně ekonomicky stimulující prostředí pro snižování materiálové spotřeby. Tím se ve svých důsledcích konzervuje napětí mezi hmotnými zdroji a potřebami. Využití zásad plynulé aktualizace cen by proto mělo umožnit urychleně odstranit tento nedostatek. Je však nutné odpovědně posoudit a řešit promítnutí cenových úprav surovinových a materiálových vstupů do cen navazujících polotovarů a výrobků.

Přechod na ekonomické principy  regulace poměru potřeb a zdrojů hmotných vstupů do výroby vyžaduje urychlení, protože dlouhodobější koexistence ekonomického a administrativního řízení dodavatelsko-odběratelských vztahů je sama o sobě určitým destabilizujícím prvkem rovnováhy, i když to v přechodném období není jinak možné.

Organizace, které jsou omezovány administrativními nástroji, se nemohou plně účastnit ani ekonomické soutěže, ani nejrůznějších forem spolupráce, což ve svých důsledcích vede k určité deformaci vztahů v národním hospodářství i možnostech jeho zapojení do mezinárodní dělby práce.

Uvedené hodnocení však nemůže nijak změnit základní fakt, že průběh a výsledky projednávání dodavatelsko-odběratelských vztahů na rok 1990 byly neuspokojivé. S určitou nadsázkou je možné dokonce říci, že pokud šlo o generální zkoušku na premiéru nového hospodářského mechanismu, tak naprostá většina podniků zvládla své role

nedostatečně a s velkými obtížemi. Nebyly řídké případy, kdy podniky neznaly, v jaké plánovací nomenklatuře jsou materiály a suroviny, které nakupují nebo prodávají, s kým mají dodavatelsko-odběratelské vztahy projednat, jak naložit s výsledky projednávání atd. Vše se potom odrazilo v tom, že resortům byly zasílány všelijaké záznamy o rozporech se žádostí o řešení.

Je proto v životním zájmu našich podniků velmi rychle a výrazně zvýšit úroveň odborných znalostí pracovníků příslušných útvarů. Stará rutina – napsat protokol a předložit nadřízenému orgánu – je v nových podmínkách nepoužitelná a nic neřeší. Další zásadní věc, kterou je třeba změnit od základu a musejí to udělat řídící pracovníci v podnicích, je pochopit, že dostatečný stupeň mezipodnikové dělby práce a specializace je tak vysoký, že není dlouhodobě možné chovat se jednou jako dodavatel a podruhé jako odběratel, a v obou těchto případech zcela odlišně. Takový přístup může mít pouze jediný výsledek – za čas nebude mít nikdo nic!

Spása není ani v preferovaném vývozu do nesocialistických zemí. Při úmyslném zpřetrhání tuzemských dodavatelsko-odběratelských vztahů nebude mít vyvážející podnik na opakování výroby, kterou tak zdánlivě úspěšně vyvezl, protože z inkasa zahraničního obchodu materiál znovu nenakoupí. V tuzemsku už nebude a v zahraničí jen za cenu, na kterou mu příjmy ze zahraničního obchodu nevystačí. Projevují se i takové negativní tendence, jako např. neúměrné požadavky některých výrobců na devizovou účast odběratelů, snahy vypouštět z výrobního programu neefektivní prvky bez ohledu na další vazby a dopady u odběratelů apod.

Neuspokojivý průběh a výsledky  projednávání dodavatelsko-odběratelských vztahů na rok 1990 vedou resort k tomu, aby hledal možnosti, jak ekonomicky ovlivnit podniky alespoň v tomto přechodném období a respektovat neopomenutelné vnitroresortní vztahy. Ani tuto úvahu, ani případné další kroky není možné chápat jinak než jako zcela vynucená opatření dnešním stavem dodavatelsko-odběratelských vztahů v resortu a odpovědností za uskutečňování státní hospodářské a sociální politiky, kterou ani v nových podmínkách nikdo z centrálních orgánů včetně ministerstva průmyslu nesejme.

Dodavatelsko-odběratelské vztahy budou nejen v příštím roce tvořit jeden ze základních kamenů úspěšného průběhu přestavby a působení nových hospodářských pravidel. Je v zájmu všech výrobců, aby materiálové toky nebrzdily efektivní a potřebnou výrobu a nerozkládaly vnitřní trh. Aby podniky svévolně neutíkaly od svého výrobního programu, ale aby v případě potřebných sortimentů všemi způsoby podnikání jejich výrobu rozvíjely, modernizovaly a zlepšovaly. Aby na základě seriózních obchodních vztahů zajistily plynulost zásobování výrobních procesů, vnitřního i zahraničního trhu.

Strana 1 Zpět do svobody