Nebudu se věnovat práci chicagského umělce a nedávno zesnulé Anny Schwartzové, za kterou pan Friedman dostal Nobelovu cenu, ale jeho a prezidentovu úsudku – procesu, přicházejícího před výsledky. Tvrdím, že software mysliobou mužů je založen na vulgarizované verzi specifické teoretické ekonomie. To způsobuje nesrovnalosti, když přemýšlejí o jevech mimo ekonomiku, a způsobuje to stop-stav, když se stanou součástí sporu

Sebejistota bez postoje

Pokud je testem prvotřídní inteligence, jak navrhl americký spisovatel Francis Scott Fitzgerald, „schopnost udržet v mysli dva protichůdné nápady zároveň, a přitom si zachovat schopnost fungovat“, byl to test ve kterém náš poslední prezident – jako mnoho nás ostatních – selhal. Fitzgerald představou vybrané inteligence vyjádřil svůj příplatek vnitřnímu boji s tím, co pozoroval už Adam Smith: že se totiž lidé obvykle rodí se sklonem přesvědčovat a řídit druhé, bez prvořadého ohledu na rationale konkrétního případu. Stejný příplatek nedávno vyjádřilo vedení Haas School of Business při Kalifornské univerzitě v Berkeley, když mezi čtyři definující principy své kultury zařadilo „(sebe)jistotu bez postoje“.

Václav Klaus například nikdy nemluvil o rozlišení mezi etickým principem a pragmatickou nutností – rozlišení, které stmelovalo harvardské přednášky ekonoma Arthura Okuna o rovnosti a efektivitě v sedmdesátých letech. Nemluvil ani o rozlišení mezi akceptováním nevyhnutelného kompromisu, jež se stává výsledkem působení protichůdných zájmů ve společnosti, a pro sebe sama vytvořeným normativem říkajícím, co bychom měli činit jako jedinci, na které dbal metodolog Karel Popper.

Nebo si vezměte Maynarda Keynese, ekonomicky-názorový protipól stejné intelektuální brilantnosti jako Friedman. Keynes se nerozpakoval vyjádřit svůj vkus pro Sillicon Valley před Wall Street, třebaže na katedře ekonomie to právě rutinní chování není. Chicagský umělec Keynese respektoval. Pan Klaus ho ale pro české publikum zkarikoval jako oportunistického ideologa.

Teorie a praxe

Friedman (1953) protichůdnosti zvažoval. Například když chtěl po teoretické ekonomii, aby dělala předpovědi o jevech zatím nepozorovaných, byl si vědom, že společenskovědní badatel si, na rozdíl od přírodovědce, nutně šlape v objektu výzkumu.

Otec managementu, Peter Drucker, udělal s předpovídáním špatnou zkušenost: v srpnu 1929 napsal článek, který se stal prvním ekonometrickým spisem v historii Newyorské burzy cených papírů: „Začal jsem s absolutně samozřejmým axiomem… S použitím bezvadné matematiky jsem došel k nevyhnutelnému závěru, že trhy mohou jít jen jedním směrem, a to nahoru. 15.října se článek objevil v prestižním evropském ekonomickém časopise. Byl jsem udušený chválou a na základě článku jsem dostal svoji první práci.“ O čtrnáct dní později začala Velká hospodářská krize. Drucker se od té doby „jen vykláněl z okna a sledoval, co bylo viditelné, ale ještě nebylo spatřeno,“ a poznamenal, že „nejlepší způsob, jak předpovídat budoucnost, je ji vytvořit“.

I přes takové nezdary se finanční trhy zdají být oblastí pro předpovědi jakoby příhodnější, než mnoho jiných rajónů společenských věd. Friedman však – inspirován fyzikou, vědou, kde je positivismus benigní – byl o možnostech doslovné vědeckosti ekonomické metody přesvědčen univerzálně. To mu pak přineslo neoblomnou důvěru v závěry svých teorií.

Ekonomie se ale vyvíjí. Dani Rodrik, harvardský profesor v Londýně přezdívaný „Pan Kontext“, před pár lety představil metodu aplikované rozvojové makroekonomie „Diagnostika před receptem“, ve které žádá ekonomy, aby se zase o něco více odpoutali od předlohy filosof-král. Spíše než aby si vybrali určitý oblíbený přístup, jako v minulosti byly třeba podpora importu nebo Washingtonský konsensus – který hrál hlavní roli i v české makroekonomické transformaci – navrhuje Dani ekonomickým umělcům, aby vyhledali pro danou zemi růst nejvíce svazující omezení, a dále postupovali až podle diagnózy. Rodrik následuje intelektuálního ducha business school na univerzitě Carnegie-Mellon, kde se místo standardního ekonomického chvástání „tohle je tady zákon“, začali ptát „co se tady děje? “.

Hrubé pojetí a korupce

Dokonalým protikladem k „co se tady děje?“ je hrubé pojetí. Tak Ian Shapiro (2005) nazývá rádoby-všeobsáhlý ‘foundationalismus’ a ukazuje, jak mu propadlo mnoho inspirativních právních teoretiků včetně Michaela Sandela, světoznámého profesora z bezplatného harvardského kurzu o spravedlnosti.

Ekonomové ve své disciplíně tak přísného metodického kritika nemají. Vábení analogických fenoménů nicméně je a vždy bude přítomno v myslích všech společenských vědců. V ekonomii si prameny hrubého pojetí můžeme představit jako buďto kdysi jemnozrnné empirické výzkumy, které se předáváním v myslích ekonomů zvulgarizovaly na univerzálně-používanou směsku turistického dojmu s polopravdou; nebo užitečný model, který se v mysli ekonoma zapustil jako s realitou identický.

Přemýšlí-li takový typický chicagský kůň hrubě, je svou myslí lapen ve dvou diskrétních kategoriích neoklasické mikroekonomie, egoismus a altruismus. Jakékoli jednání probíhá extrémně strategicky. Vzrušení, zvědavost a dobrodružství neexistuje; motivace na jejich základě nemá smysl. Ideový zájem Maxe Webera je sen, veškeré jednání propagující určitý nápad má skrytou agendu.

Ti, kteří studují více oborů vidí, že nelze zákonitosti z jednoho oboru jen tak aplikovat na objekt výzkumu oboru druhého. Při přecházení do druhé fakulty musejí veklovat se stavidly, aby do ní mohli plynule přetéct. Prezidentova ignorace toho, co nezapadá, pak odpovídá jeho výroku, že mezioborový výzkum „obvykle není ničím jiným, než pošlapáním jakéhokoli vědeckého přístupu.“ Což je pravda. Ale to samé platí pro jednooborový výzkum.

Prezident, jsoucí nejen ekonomem ale i politikem, ve světle funkcionální diferenciace společnosti čelí obrovskému vnitřnímu tlaku vytvořit si jakýsi jednoduchý software mysli, který nebude postaven už jen na bázi hrubého pojetí určitého tématu ve společenskovědní disciplíně, ale na hrubém světonázoru.

Prezidentova hrubost pak měla za následek, že měl větší toleranci pro ekonomický zločin a nižší citlivost pro férovost. Ale i to, že si své spolupracovníky vybíral se stejnou pečlivostí jako italský polodiktátor Gulio Andreotti (podle loajality, bez ohledu na jejich reputaci). Je to právě neustálá přecitlivělost na skrytou agendu, potažmo nedůvěra v účinnost vědomé komunikace s lidmi, která vede ke způsobu, jakým si diplomat uschová protokolární pero.

Etické jednání je „gesto“, které vlastně nemá kořen v principu, ale v touze zalíbit se druhým. To, co „ničí demokracii“, není korupce nebo uzavírání nevýhodných veřejných zakázek samo o sobě, ale to, že o něm veřejnost ví.

Vzdor módě i předsudku

Vědom si toho, že svoboda je vždy nedílně spjata s odvahou, jeden americký rektor loni kreslil paralely mezi Václavem Klausem a Winstonem Churchillem. Mezi těmi muži byl jeden rozdíl: Pan Churchill už od svých dvaadvaceti let, kdy bojoval v Pákistánu, „s úlevou opouštěl rozbouřené moře příčiny a teorie pro pevnou zem výsledku a faktu“.

Pan Klaus některé naučil vzdorovat módám většiny. Učil to však tak soustředěně, že přitom sám zapomněl vzdorovat předsudkům menšiny (nuance zmíněná britským státníkem Benjaminem Disraelim). Existuje článek Miltona Friedmana, který kontrastuje s jeho jiskřivým, ostře řezaným příspěvkem do ekonomické literatury, jako směšný ideologický blaf:

Nedostatek představivosti vedl brilantního umělce v roce 1970 k tomu, aby manažery, kteří se zastávali společenské odpovědnosti firem, zarovnal se socialisty. Cestou předpokládal, že na úrovni podnikání jsou ekonomické výnosy vždy v rozporu s přínosy společenskými. Dnes, konfrontováni s dlouhým seznamem iniciativ – počínaje konglomerátem 3M, který prevencí znečištění za poslední tři desetiletí ušetřil téměř 1,5 miliardy USD; přes jednu z divizí Nestlé, které zvláštní péče o dodavatele pomáhá užívat si v posledním desetiletí 30% každoroční růst; po Novartis, jejíž podnik Arogya Parivar zaměřený na naprosto chudé zákazníky po třech letech vyrovnal náklady – vidíme, že toto neplatí.

Tehdy se dogmatismus dal omluvit studenou válkou. Ta ale skončila. Časy, kdy standardním vysvětlením chudoby rozvojových zemí byl kolonialismus, nerovná směna, nebo nedostatek kapitálu, jsou dávno pryč. Bellikoth Shenoy dávno není osamoceným disidentem, stojícím proti indickému zevrubnému centrálnímu plánování, kterému přihlížejí západní ekonomové. Z Indické plánovací komise se stal ekonomicky-liberální think-tank. Dnes můžeme říct, že „trh není sebe-vytvářející, sebe-regulující, sebe-stabilizující, ani sebe-legitimizující“ beze strachu, že to nějaký ‘rozdivočený levičák’ přetočí ad absurdum a použije k obhajobě nápadu, že ‘chudoba dělá lepší básníky’. A můžeme si všimnout, jako Avinash Dixit (1999), že pravicové vlády zasahují do ekonomiky stejně tak moc, jako levicové, třebaže odlišně.

Přeměna konfliktu ve sklizeň

Prezident se nerad díval na neefektivity EU. Kdyby nebyl rozlomen na levici a pravici (příznačně ‘stát a trh’) v obratli C3, v pečlivě formulované větě by mohl splynout se závěry Daniho Rodrika (2011). Pan Klaus však o Evropě nehovořil výlučně věcně; následoval rozčarující část dědictví po panu Friedmanovi: své oponenty (stranu zelených) považoval za stát-rozvracující síly. Spor vnímal (třebaže nevědomě) tak, jak je to typické spíše pro socialisty: jako situaci zcela protichůdných zájmů, která musí nutně plodit nulový součet.

Pokud chceme ze sporu sklidit víc než kompromis, je důležité stanovit společnou půdu mezi oponenty. Slovy Mary Parker Follett, matky managementu a předchůdkyně dnešní teorie řešení ozbrojených konfliktů, je třeba „předvést rozdíly ve vzájemném veřejném prostoru“.–– Mít otevřenou mysl nestačí. Být rozměklý je stejně neužitečné, jako být tvrdohlavý.

Václav Klaus rozhodně nebyl sobecký. Možná byl sebestředný. Ale především, prozatím žil život bez nuancí, v abstraktních součtech a průměrech staré ekonomie. Upřednostňoval intelektuální dominanci nad urovnáním sváru. Denně míjejíc širší lyrický obsah hesla “pravda a láska”: nejen věcnost, ale i tolerance k názorovému oponentovi.

 

Literatura
Dixit, Making of Economic Policy: A Transaction-Cost Politics Perspective. MIT 1999
Friedman, Essays in Positive Economics. Chicago 1953
Rodrik, The Globalisation Paradox. Princeton 2011
Shapiro, The Flight from Reality in the Human Sciences. Princeton 2005

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru