Truchlení nad smrtí Jiřího Bělohlávka doznívá, i když všichni dál cítí, že skonem šéfdirigenta České filharmonie vznikl dluh, o jehož pokrytí se nyní vedou spory. A co jiného je truchlení než vyrovnávání se s chyběním, které nelze tak snadno nahradit.

Jiřímu Bělohlávkovi dnes nejvíce dlužíme v odpovídání na otázku − jak dál? Není to jen problém náhradníka, nalezení a dosazení nového šéfa, protože ten, kdo přijde po Bělohlávkovi, bude muset navázat na přetrženou tradici.

A právě způsob, jakým to uděláme, bude nejdůležitějším momentem splácení dluhu, srdeční částí našeho doznívajícího truchlení nad smrtí šéfdirigenta prvního českého orchestru.

Od počátku se rýsují dvě možnosti.

První: zaplnit prázdné místo podobně významným a mezinárodně respektovaným jménem, které překryje prasklinu po umělci, díky jehož pověsti získávala filharmonie prestižní sály i dobré nahrávací smlouvy.

Umění je dnes z velké části umění marketingu, jak se ukázalo i v případě České filharmonie, již už samo jméno Bělohlávek pozvedávalo o třídu výš, aniž by zahrála jedinou notu. Nikomu se dnes nechce ztratit tuto umělecko-mediálně-obchodní pozici, a tak se hledá dirigent, který by tuto marketingovou úroveň udržel.

Semjon Byčkov, o němž se v této souvislosti nejčastěji hovoří, tento požadavek splňuje velmi dobře. Navíc je s orchestrem spřízněn nahráváním Čajkovského i řadou koncertů.

Při vší úctě − je to ale sázka na jistotu, která sice odpovídá na dluh po Jiřím Bělohlávkovi, ale velký kus z něj nechává ležet ladem.

Jiří Bělohlávek byl oceňován především proto, že nikdy nebral vytváření hudby jako provádění profese, za niž se přijímají výsady slávy a peněz. Hudba byla jeho životem v širším smyslu, byla to hudba, která rozeznívá společenství, tmelí pospolitost. Splatit dluh Bělohlávkovi tedy znamená především napojit se na tuto linii hudebnosti, která má silný osobitý, ano, národní zdroj.

Truchlení podle Freuda znamená nahradit zmizelý libidózní objekt něčím jiným. Obnovit spoje, posílit energii lásky, pozitivity dne, kterou odstiňujeme síly smrti. Často to znamená proměnit celou psychickou strukturu, de facto ji kompletně přestavět. Proto také truchlení trvá někdy tak dlouho.

Česká filharmonie se chystá toto zdlouhavé truchlení urychlit přijetím Bělohlávkova marketingového náhradníka.

Přitom by bylo spíše namístě přivést k orchestru někoho, kdo naváže na Bělohlávkovo cítění hudebnosti a jejího smyslu daného místem a dějinami.

Kdo rozvine tuto tradici, jak se to chvíli dařilo Bělohlávkovi a Kubelíkovi, mnohem déle pak Ančerlovi, Talichovi nebo Neumannovi.

Ve světě výkonu a ostré mezinárodní konkurence zní takový požadavek naivně. Hudba je dnes něco jako sport: chceme se dívat, obdivovat a nadšeně tleskat, hned, sláva má přednost, není čas na zdlouhavé tréninky a trpělivou přípravu mládeže, která možná, kdoví jestli, dospěje do mistrovské třídy.

Sázka na budoucnost je ale tím nejlepším splácením dluhu starým mistrům. Ostatně kdyby se šéfdirigentem Berlínské filharmonie ve třiceti letech nestal Herbert von Karajan, který zasypal svět skvělými nahrávkami, nikdy by se Berlínští filharmonici nestali nejlepším orchestrem světa. Vždyť i Kubelík přicházel k České filharmonii ve 28 letech; výjimečný talent by nestačil, musela k tomu být i odvaha a mysl otevřená do budoucnosti místní hudebnosti.

To tu dnes chybí. A tak se Bělohlávkovým následníkem, který by nejpřirozeněji splácel vzniklý dluh, nestane Jakub Hrůša, ačkoliv ve svých 36 letech dávno přesvědčil, že budoucnost tradice umí nést.

Nejlepším důkazem bylo provedení Dvořákova Stabat Mater na rozloučenou s Jiřím Bělohlávkem, které bylo jakýmsi inauguračním koncertem ještě mladého, leč dávno zkušeného a nadějného dirigenta.

Se Semjonem Byčkovem zůstane Česká filharmonie v dobrých a cenných rukách, s Jakubem Hrůšou by hrála s výhledem a energií na dvacet let dopředu. Nemylme se − truchlení nad Jiřím Bělohlávkem bude mnohem delší, než se dnes z pohledu hudebního trhu zdá. Ale dočkáme se… až jednou odvaha zatřese jistotami marketérů.