Bylo to těžké probuzení, dnešní ranní zprávy o otřesném útoku v Manchesteru. Tolik mrtvých a raněných. Koncert, který si útočník vybral podle všeho proto, aby se oběťmi stali teenageři a děti.

Zatímco jsme se doma věnovali ranní rodinné rutině, poslouchali jsme ve zprávách detaily toho zbabělého a ohavného útoku, který by byl hodný univerzálního odsouzení, ať už by se stal naprosto kdekoliv.

Jenže on se nestal "naprosto kdekoliv", stal se ve městě, kde jsem vyrostl. A na stadionu, kde jsem mockrát byl.

Chodit do Manchester Areny na basket a hokej bylo nezapomenutelnou součástí dětství ve městě. Znamenalo to jezdit tramvají, znamenalo to být v rozmanitém městském davu. Později to zas znamenalo mít rodičovskou důvěru a smět sám chodit na koncerty. A také to znamenalo být v bezpečí: Manchester Arena byla symbolem regenerace města v devadesátých letech.

Mám s tím místem spojeno tolik hezkých vzpomínek – a o to je pro mě těžší slyšet o všech těch lidech, jejichž vzpomínky budou odteď velmi odlišné. Anebo vůbec žádné.

Dnes ráno bylo velmi obtížné poslouchat na BBC rozhovory s rozrušenými rodiči, poslouchat zvuky teroru, které se stanice nezodpovědně rozhodla pouštět pořád dokola. Bylo ovšem také těžké slyšet ten okamžitý příliv rychlých soudů z úst mnohých komentátorů. Ty zdánlivě neadresné poznámky o "určitých komunitách", slova, která jen dál stigmatizují a odcizují britské muslimy.

Ať už byl útok v Manchesteru aktem politického násilí, anebo dílem psychicky narušeného jedince (jako nedávný westminsterský atak), neměli bychom se dopouštět rychlých soudů nebo nabízet nepromyšlená "řešení", která mohou jen nadělat víc škody než užitku.

Už se ozvaly hlasy volající po navýšení finančních prostředků pro policii, nicméně jistější sázkou by bylo posílit sociální a veřejné služby, které jsou klíčové pro integraci a rozvoj všech komunit.

Jiní odborníci zase okamžitě začali volat po posílení bezpečnostních opatření ve velkých objektech a na veřejných místech. Jenže opevnění města také není řešením – je neslučitelné se způsobem života, kterým je Manchester proslulý. Tedy s jeho svobodou, plností a kreativitou. Stejně jako kterékoliv jiné město ani Manchester nemůže být nikdy stoprocentně bezpečný. To ale neznamená, že bychom měli utnout všechno, co jej činí výjimečným.

Manchester je podle některých měřítek nejrozmanitějším městem v Evropě – a je to tam znát. Když jsem vyrůstal a dospíval, moji spolužáci se stejně tak jmenovali Iqbal a Ohandjanian jako Wildsmith. Měl jsem kamarády Arjanga a Abdiho, stejně jako Garetha. Od Manchester Areny až po slavnou "Curry Mile", ulici plnou asijských a blízkovýchodních restaurací, objevovali jsme tehdy celé město a vyrůstali pospolu. Takovou komunitu je těžké vytvořit. Ale stejně tak je – naštěstí – těžké ji rozbít. Přežije tohle zvěrstvo. A to je taky tvrdá lekce, kterou bychom si měli z útoku odnést, spíš než přicházet s předpojatými soudy a rychlými bezpečnostními zlepšováky.

Benjamin Tallis je výzkumník pražského Ústavu mezinárodních vztahů a šéfredaktor akademického žurnálu New Perspectives.

Související

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru