Dle odhadů Českého statistického úřadu z roku 2012 žije na území České republiky přes jeden milion osob se zdravotním postižením. Problematika zaměstnávání těchto osob se v posledních padesáti letech stala velmi aktuální. Rokem 2009, kdy Česká republika ratifikovala Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením, přistoupila zároveň k celosvětové myšlence tzv. sociálního modelu zdravotního postižení, tedy oproti dobám předchozím nově zaručuje osobám se zdravotním postižením plné uplatnění všech lidských práv a podporuje jejich aktivní zapojení do společnosti.
Myšlenka, že takové osoby mají být především segregovány a pouze pasivně očekávat pomocnou ruku v podobě ústavní péče či charitativních organizací, zdá se překonaná. Tento model staví „nás ostatní“ do role nepřizpůsobivých potřebám a snahám osob se zdravotním postižením. To společnost má v takovém případě provést přiměřené přizpůsobení, jehož cílem je snížit nebo odstranit znevýhodnění vyplývající z této interakce.
Diskriminace z pohledu zákona
Zákon č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, zakotvuje definici zvláštní formy diskriminace (kromě přímé a nepřímé diskriminace), jenž se týká pouze osob se zdravotním postižením. Takovou diskriminací je případ, kdy zaměstnavatel odmítne nebo odepře „přiměřené opatření“.
Za diskriminační, tedy jakýmkoli způsobem postižitelné, nelze považovat kupříkladu prohlášení zaměstnavatele, že pracovní pozice je vhodná i pro osoby se zdravotním postižením. Naopak! Zaměstnavatel tímto naplňuje nejen požadavky evropské a české právní úpravy týkající se dané problematiky, ale především usnadňuje život takovým osobám. Navíc znění výše uvedené věty se nesnaží upřednostňovat jednu kategorii před druhou, naopak pouze dává na vědomí, že náplň práce zaměstnavatelem nabízené je vhodná jak pro zdravé, tak pro zdravotně postižené.
Dle zákoníku práce se za diskriminaci nepovažuje ani rozdílné zacházení v případech, kde z povahy pracovní činnosti vyplývá, že rozdílné zacházení je podstatným požadavkem nezbytným pro výkon práce. Účel sledovaný touto výjimkou však nutně musí být oprávněný a požadavek přiměřený.
Za diskriminaci nepovažujeme ani taková opatření, jejichž účelem je předcházet nebo vyrovnávat nevýhody, které daný aspekt vyvolává. Zvýhodňování osob se zdravotním postižením v určitých předem stanovených zaměstnáních tak nemůže být diskriminační pro osoby zdravé. Takový přístup je třeba chápat jako vyrovnávání nerovného „boje“ o zaměstnání mezi zdravými a zdravotně postiženými nebo také jako tzv. pozitivní diskriminaci (afirmativní akce).
I dobře míněné formulace mohou být zrádné!
Myšlenka uvádění konkrétního typu postižení v inzerátech nabízející zaměstnání, kterou volí někteří zaměstnavatelé, může být zrádná a můžeme říct, že z některých hledisek je třeba spatřovat označení např. „vhodné pro osoby na vozíčku“ za diskriminační. Takové znění inzerátu může navozovat dojem, že zaměstnání je standardně přípustné pro zaměstnance bez postižení a dále pouze pro osoby na vozíčku. Kdo je oprávněn takto vymezit, zda mezi osobami zdravotně postiženými je jedna schopna určitou práci vykonávat a druhá nikoliv?
Ústavní soud se k dané problematice vyjádřil následujícím způsobem: „Z postulátu rovnosti sice nevyplývá požadavek obecné rovnosti každého s každým, plyne z něj však požadavek, aby právo bezdůvodně nezvýhodňovalo ani neznevýhodňovalo jedny před druhými.“
Antidiskriminační zákon výslovně stanoví, že „Diskriminací není rozdílné zacházení uplatňované za účelem ochrany žen z důvodu těhotenství a mateřství, osob se zdravotním postižením a za účelem ochrany osob mladších 18 let nad rámce stanovené zvláštními právními předpisy, jestliže prostředky k dosažení uvedených cílů jsou přiměřené a nezbytné.“
Závěrem je tedy třeba z výše uvedeného dospět k závěru, že vždy je třeba v dané situaci postupovat individuálně, tedy každý z takových inzerátů je nutno posoudit zvlášť. V případě, že se uchazeč o zaměstnání cítí být takovým postupem zaměstnavatele poškozen, je oprávněn se domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jedině soud je oprávněn pravomocně rozhodnout, zda byl v dané věci zákon opravdu porušen, případně, zda uchazeči vznikla z uvedeného jednání škoda.
Pokud by tedy v tomto případě, po pečlivém prostudování dané situace, bylo nutné dospět k závěru, že konkrétní požadavek zaměstnat ze zdravotně postižených pouze ty, kteří trpí postižením pohybového ústrojí a mohou se pohybovat pouze na vozíčku, je nepřiměřený a není nezbytný, pak by bylo na místě takový inzerát posoudit jako diskriminační.
