Jan Macháček: Co bylo ve hře Mittal - Arcelor

Co bylo ve hře Mittal - Arcelor

Správní rada západoevropské ocelářské jedničky Arcelor v neděli překvapivě schválila spojení firmy s ocelářským impériem, které kontroluje indický magnát Lakshmi Mittal. Pokud tento pátek udělí souhlas také firemní akcionáři - a průtahy se spíše neočekávají, vznikne největší ocelářský podnik na světě v celkové hodnotě 27 miliard eur. Další největší světové ocelářské firmy, například Nippon Steel, jsou co do objemu tržní kapitalizace čtyřikrát až pětkrát menší než vznikající kolos. V globálním měřítku ale monopolizace sektoru nehrozí. Jeho konsolidace je teprve na počátku a je spíše pravděpodobné, že nově oznámená fúze vyvolá další vlnu spojování, slučování a polykání podniků.
Zpráva o sloučení Arceloru a Mittalu není ale jenom zprávou o ocelářství. Poselství je jinde. Především končí jedna z nejsledovanějších bitev, ve které hrála roli spousta faktorů: vztah managementů a akcionářů podniků v kontinentální Evropě, role evropských vlád v zákulisním ovlivňování strategických plánů podniků, diskuse o tzv. národních či evropských šampiónech, vliv kapitálu z okolí ruského presidenta Putina v Evropské unii a celá řada dalších věcí.
Několikaměsíční bitvu, která se vyostřila hlavně v posledních týdnech, sledovali také čtenáři velkých světových ekonomických deníků v podobě smršti celostránkových inzerátů zaměřených na akcionáře.

Spor o Arcelor jako vzor

Nejprve ke vztahům manažerů a akcionářů. Oproti kultuře běžné v amerických či velkých nadnárodních veřejně obchodovatelných firmách bylo v Evropě běžné, že vedení firem bylo oproti akcionářům v daleko silnějším postavení. Ač mají evropští či kontinentální manažeři mnohonásobně nižší platy, než je běžné v USA, jsou ve skutečnosti mnohem mocnější. Akcionáři mají v Evropě nárok na daleko méně informací. Tak se mohlo stát, že vedení Arceloru, které mělo silné krytí především ze strany lucemburské a francouzské vlády, se dlouho, aktivně a poměrně nákladně bránilo nabídce Mittalu, která byla přitom pro akcionáře velice výhodná a zajímavá.
Proto konečný vstup Mittalu a prohra "opevněného managementu" Arceloru může znamenat svého druhu průlom do evropské firemní kultury včetně požadavků na změny legislativy. Postavení akcionářů by se mohlo zlepšit. Nastane-li další podobná kontroverze, bude nahlížena skrze výsledek boje o Arcelor. Evropa se posune směrem od kontrolované ekonomiky k více svobodným trhům.

Evropští šampióni

Druhá rovina se týká vlivu vlád. Národní vlády a politici v zákulisí silně povzbuzovali odpor vůči převzetí Arceloru, evropské ocelářské jedničky, indickým Mittalem, a to přesto, že až na menší podíl lucemburské vlády byl Arcelor - alespoň na papíře - podnikem soukromým.
Oproti zvyklostem evropských manažerů jedná indický magnát Mittal přímo a anglosasky. Nepředjednává s politiky v zákulisí, najímá si investiční bankéře a sám jedná s velkými akcionáři. Pokud tato strategie zaznamenala nakonec úspěch, bude také do budoucna zdrojem poučení.
Politici a šéfové Arceloru se vůči Mittalovi dokonce občas dopouštěli poznámek na hranici rasismu. Manažer Arceloru Guy Dollé pravil, že Mittalova nabídka sestává z "opičích peněz" a jeho firma je plná "indiánů". Pak také pravil, že Arcelor je "lucemburská společnost s evropskými kulturními hodnotami". Zřejmě tak narážel na fakt, že Mittal je Ind, nikoli Evropan.
Když se Arcelor pokusil bránit Mittalu spojením s ruským Severstalem, vychvaloval prezident Arceloru Joseph Kinsch šéfa Severstalu Alexeje Mordaševa jako "skvělého Evropana, který umí plynně anglicky a dokonce německy".
Fúze s Mittalem každopádně dále problematizuje podivnou pseudoteorii o národních či evropských šampiónech. Tak národní, nebo evropští? A jaký to má vlastně všechno smysl?

Jestli Mittal nepřeplatil

Je nepravděpodobné, že v konečném rozhodnutí hrála významnou roli obava evropských vlád ze zvýšeného vlivu putinovského Ruska v podobě fúze Arceloru se Severstalem. Mordašov totiž patří do blízkého Putinova okruhu. Různé evropské společnosti, státní i soukromé, v posledních týdnech uzavírají smlouvy s Gazpromem jako na běžícím pásu a plyn je důležitější strategická surovina než železo.
Mittal vyhrál především proto, že za akcie nakonec zaplatil o padesát procent více, než původně nabízel. Doufejme, že nepřeplatil. Pokud by zaplacená cena byla příliš vysoká, mohlo by to mít vliv i na tisíce Mittalových zaměstnanců v České republice.
jan.machacek@economia.cz