Český Merán - ráj menhirů, kapliček a turistů

Název Český Merán je ovšem poprvé zmiňován až roku 1890 v Časopise českých turistů v průvodci Sedleckem Kamila Harmacha. Tento student táborského gymnázia byl synem sedleckého okresního soudce v Sedlci.

Tvrz ve Vrchotovicích - vsi, která byla založena ve 13. století.
Snímek: Richard Grégr

Sám vystudoval práva, a ač později v Sedlci už nežil, celý život kraj propagoval. Studenti prý jednou na výletě usedli na Čertově hrbatině, profesor - snad sám první ředitel táborského gymnázia Václav Křížek - očarován povstal a řekl: "Takhle byste se mohli dívat z Kuchelbergu dolů do údolí, v němž leží staré město Merán s úzkými uličkami, v chráněné poloze na jižním svahu Alp, se zahradami a vinicemi, místo k léčení různých neduhů vhodné a svou polohou proslulé. Tady vidíte něco podobného." a po chvíli doplnil: "Český Merán." A název byl na světě.
Dlužno dodat, že dnes někteří místní o tomto podivuhodném mísovitém přírodním útvaru mluví jako - o tom našem umyvadle...

Slavný pochod
Dolinu, v jejímž středu leží dvouměstí Sedlec-Prčice, obklopují kopce. Nejvyšší jsou v okolí Čertova břemene a Javorové skály. Ta se se svými více než sedmi sty metry nadmořské výšky nachází výše než krkonošská střediska. Zimy tady bývají "zimní" - což naznačuje i název sousedícího území: Česká Sibiř. Pouhých 80 km od Prahy je předpoklad pro dobré podmínky na lyžování.
Prčice vstoupila do povědomí turistického národa především v roce 1966, kdy byla cílem pro první pochodníky na trase dlouhé 100 000 českých loktů, asi 66 km. Vzdálenost se měnila, chodilo se i bezmála o deset kilometrů víc. Netrvá-li však pochodník na přesvědčení, že musí přijít pěšky až z Prahy, může si zvolit i trasy "lidštější". Na prčickém Vítkově náměstí před kostelem sv. Vavřince pochod připomíná typický škrpálek na kamenném soklu, na rohu stojí hospoda.
V Českém Meránu není přemíra turistických zařízení. I když by obyvatelům usnadnily život. Za prací dojíždějí do Tábora, do Sedlčan či dokonce Benešova. Chybějí komíny továren, jen nedaleko Prčice je patrná radiokomunikační stanice. Možná okraj území v okolí Loudilky u Heřmaniček protne dálnice, ale zatím - mimo třetí květnový víkend, kdy Mekku turistů obklopují davy - na návštěvníky čeká klid. Je libo vesničky se samotami, dřevěnými chalupami, polygonálními stodolami? Nebo lesy plné tajemných kamenů a cesty lemované malebnými kapličkami. Vzhůru do Meránu...

Sedlec nebo Prčice?
Až do roku 1957 to byla dvě oddělená městečka. Tehdy se menší Prčice spojila se Sedlecem. Jak tvrdí starostka RNDr. Marie Kovalová, bylo by škoda, kdyby zanikl pěkný název. Vznikla Sedlec-Prčice.
Souměstí spojuje empírový most postavený v letech 1815 až 1823 se sochami sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého. Pamětníci připomenou, že představuje jeden z nejdelších kamenných mostů nejen ve střední Evropě. Tabulka na mostě uvádí ovšem stavbu započatou o rok dříve a trvající o rok déle - a připomíná jméno Karla Burky, "majitele panství a šlechetného podporovatele Prčice". Podle názoru Spolku rodáků prčických je však až z roku 1938. Karel Burka most skutečně nechal postavit svým nákladem - a finančně se zcela zruinoval. Ze zámku se musel vystěhovat, jeho manželce ponechali jeden pokojík. Zpráva hovoří, že z milosti. Nový majitel ji už ale neměl. Skončila na dlažbě a světničku jí poskytli ve svém domě až rodiče spisovatele a kněze A. N. Vlasáka. Zemřela 23. dubna 1835 a je pochována v hrobce u prčického kostela sv. Vavřince.
V kostele je možná pochována další legendární osobnost. Regent a stavitel rybníků Jakub Krčín z Jelčan a na Sedlčanech.
Přesné datum Krčínovy smrti neznáme. Na hrobce v Obděnicích chybí - stejně jako Krčín sám - a nebylo nikdy doplněno. Muselo se tak stát mezi 19. lednem 1604, kdy sepsal závěť, a 9. únorem toho roku, kdy jeho dcera Kateřina a Krčínem ustanovení poručníci vrátili Petru Vokovi z Rožmberka Sedlčany, což stvrzuje smlouva vložená do Zemských desek. A zemřel-li u své dcery v Mitrovicích, proč by nemohl být pohřben v blízkém prčickém kostele. Jeho tělo se ale zatím nenašlo...
A je-li tajemna málo, vězte, že pod kostelem jsou ve skále vytesány tajné chodby, nejspíše propojené sklepy, které končí až na zámku. Starousedlíci vzpomínají, jak se kdysi propadl na náměstí tank. Snad jsou z doby bájného Vítka, vladaře jednoho z nejmocnějších českých rodů, známého už v roce 1169. Bylť mužem uhlazeným a výmluvným, jak dokládá kronikář, a u krále Vladislava II. zastával úřad stolníka, trunksase. Jako králův vyslanec navštívil i císaře Fridricha I. Barbarossu v Norimberku. Vítkovo sídlo stálo na nejvyšším místě v Prčici nedaleko kostela a v souvislosti s boji o český trůn je v roce 1179 poprvé zmiňována i Prčice.

Procházka městem
Východní stranu uzavírají staré částečně roubené domky, v jednom z nich se narodil kapelník Adolf Čech. Byl ctitelem Smetanova díla, a když se Mistr, sužován hluchotou, musel vzdát svého místa, oddaně dbal o kvalitu provedení jeho díla na scéně Národního divadla.
Dlouhá budova na severní straně představuje jednu z nejstarších nemocnic v Čechách. Vznikla z kláštera, jehož základy pamatují 13. června 1843. Dva roky poté byl klášter dostavěn, v srpnu přišly první řeholní sestry sv. Karla Boromejského. Pracovaly zde 108 let do roku 1953, kdy musely odejít. To už nemocnice od roku 1874 byla veřejná a všeobecná, v první světové válce sloužila jako vojenský lazaret. Do roku 1975 fungovala jako interna a neurologie, dnes je zde léčebna dlouhodobě nemocných.
Kostel sv. Jeronýma stojí v Sedleci. Štíty domů na náměstí připomínají nedaleké jižní Čechy. Střed města tvoří od 10. září 1992 památkovou zónu.

Další z líbezných máchovských krajin
I do Meránu, který ovšem tehdy ještě jako Merán znám nebyl, jezdil Karel Hynek Mácha. Jeho otec Antonín se narodil v Měšeticích. Máchovský rozvětvený rod pobýval v několika chalupách. Jedna z nich - číslo 16 - stála na místě dnešní novostavby, tzv. bytovky. Otec pravděpodobně pochází z čísla 47 a mladičký Hynek jezdil na prázdniny k tetám a ke strýcům do čísla 24. Naposledy v letech 1829 a 1830. Na toulkách nevynechal hrady. Rád chodil na Zvěřinec a ani vzdálenější Borotín nebyl pro výborného chodce nedosažitelný. Máchologové tvrdí, že některé básnické obrazy - třeba bílé dvory - mohl spatřit tady, nikoliv v okolí Doks či Podkrkonoší. Pamětní deska instalovaná už za první republiky na kapličce stojící na měšetické návsi připomíná básníkovy pobyty, podobná je i na hradě Zvěřinec.

Jak to, že ještě nemáte svůj menhir?
S tajemnem se poutník nesetká jen v Prčici. Právě okolí Sedlce-Prčice je v poslední době rájem vztyčených kamenů, menhirů. Mají je na svědomí naši předkové celtičtí, jak je jmenuje legendární první český univerzitní profesor archeologie Jan Erazim Vocel. Na třicet artefaktů je známo, až na výjimky v okolí Sušice, z území na severozápad od Prahy k Lounům.
Podivuhodné kameny v Českém Meránu a okolí dlouho unikaly pozornosti badatelů. Bývají dokazovány působením virgule, některé z kamenů prý vyzařují energii, jiné nikoliv. Několik míst zmiňuje jetřichovický učitel a kronikář Čeněk Habart, autor unikátního čtyřsvazkového díla Sedlčansko, Sedlecko, Voticko, napsaného před osmdesáti lety, většinu však zdejší fandové objevili nedávno.
Ke třem megalitům se dostaneme od zatáčky silnice ze Sušetice do Krošíčku. Stojí sotva patnáct minut chůze nad silnicí na nápadné mýtince. Vztyčené balvany jsou půl druhého metru vysoké a stojí v půlkruhu. Působí impozantně, ovšem původně zde byl pouze jeden. Další, povalený byl postaven později a nakonec přibyl z jiného místa i třetí...
Z Krošíčku už není daleko do Veletína. Ve zdejší hospůdce nasměrují hledače menhirů správným směrem. V okolí se s tajemnými kameny roztrhl pytel. U Soudního kamenu opodál myslivny Buckovna se scházeli naši předkové k soudům. Menhirologové poukazují na řadu tvořenou minimálně dalšími třemi kameny. První z nich je na okraji lesa a ve směru pomyslné přímky stojí další dva. Mezi záplavou méně výrazných šutrů jsou skutečně nápadné.
Velký vrch nad Buckovnou dosahuje pouhých 503 nadmořských metrů a v kraji jsou i vesnice položené výš. Přesto nese tak zajímavé jméno. Na vrcholku leží kamenné bloky. Když se rozhlédneme, celá kotlina leží před námi. Co vše by kameny mohly vypovědět.
Na protějším hřbetu se ukrývá útvar nejcennější. Zmiňuje ho i Čeněk Habart jako "božiště". Dodává, že v kraji nestálo jediné, podobný útvar byl před léty (tj. před rokem 1925) rozstřílen na poli Rud. Laláka. Popularizátorka českých Keltů dr. Anna Bauerová hovoří o obětním kameni. Kámen se podobá viklanu, neleží však na skále, nýbrž na štěrku.
V okolí kamene ve třicátých letech minulého století lesní dělníci vykopali starou nádobu. Lesní adjunkt Vítek ji převzal s tvrzením, že starožitnost patří majiteli panství na Velkém Chlumci. Další osud kotlíku není znám.
Po hřebínku směrem k Myslkovu - je vhodné se držet stále na vrcholku - asi po dvaceti minutách narazíme na zajímavé seskupení velkých kamenů. Kamenná, téměř rovná deska je opřena šikmo o další útvar. Do vzniklého otvoru se vejde člověk. Kamenologové jsou přesvědčeni, že stojí před jednou z českých megalitických hrobek - dolmenů. Kdo tam byl pohřben, by mělo být předmětem dalšího výzkumu.
Stolový kámen objevíme na břehu prostředního rybníčku u Nových Dvorů. Byl nalezený v roce 1990 při čištění nádrže a jeho tvary vzbuzují zajímavé domněnky. Další jsou pod hradem Zvěřinec či v Hlubokém lese. Impozantní, více než dva metry vysoký monolit stojí nad údolím na kopci Kozlově i vedlejším Králově. Pátrání po dalších megalitech dodnes není uzavřeno. A asi ani nebude. Za krásnými kameny lze putovat celý rok.

Pěšky nebo na kole
Monínec je zdrobnělinou slova Monín, který vznikl nejspíše z německého slova Mann - muž. Místo leží pod Javorovou horou a Čertovým břemenem. Tento název skaliska vznikl podle poněkud "profláknuté" čertovské legendy, kdy čert chtěl zabránit vzniku kostela v Nadějkově, ale podle zvonění zjistil, že přichází pozdě, a kámen vzteky odhodil. Dnes jméno představuje mikroregion Společenství obcí Čertovo břemeno, které v tomto svazku společně usilují o obnovu kraje.
V nedalekém Ounuzu se kdysi natáčela filmová pohádka Pyšná princezna. Jméno vzniklo buď z hanlivého pojmenování písaře - U nouze, nebo z latinského slova unus - břemeno. Od roku 1995 jsou dřevěné chalupy s došky i kamenná zvonička chráněny jako vesnická památková zóna.
Pohoří tvoří Přírodní park Jistebnická vrchovina, kudy procházejí pěší i cyklistické zelené stezky včetně té z Prahy do Vídně. Značené cesty hřebenovkou vedou až do Petrovic, nebo aspoň na Zvěřinec. V zimě jsou zde dobré lyžařské podmínky i udržované běžecké stopy.

Kaple, tvrze
Hluboko v údolí je vidět Jetřichovice se zámkem a zejména zámeckou kaplí Panny Marie Bolestné, která byla nedávno opravena. Vedle zámku v Mitrovicích a tvrze ve Vrchoticích patří ke klenotům kraje. O její obnovu se zasloužil nový nájemce a posléze majitel jetřichovického panství rektor Karlovy Univerzity JUDr. Jan Nepomuk Kaňka. Pod vedením architekta Josefa Niklase přestavěl zámek, vystavěl školu v Jetřichovicích a nakonec i novou zděnou kapli na místě staré v historizujícím novorománském slohu. Stojí na původním místě, trochu zarostlá v sadě, takže neušla pozornosti vandalů. A pamětníci vzpomínají na obrovskou kamennou rakev, která stávala před vchodem. Kapli vysvětil 9. října 1859 biskup Valerián Jirsík.

Půl tisíciletí Nedrahovického kanálu
Ze Sedlce do Nedrahovic je sotva deset kilometrů. Nezaložil je ovšem praotec, nýbrž zeman Nedrah - možná se jmenoval Nedrahý - se svým lidem už někdy ve 12. či 13. století. Místo však trpělo nedostatkem vody. Po roce 1457 proto Jan z Nedrahovic zřídil rybník Plužinec. Aby vody bylo dostatek, dohodl se po roce 1480 s Bohuslavem z Nových Dvorů, které leží pod hradem Zvěřinec. Ten pod svou tvrzí vybudoval Nový rybník - dnešní Novodvorský. Měl 3 ha a Jan jej za úplatu spojil dva a půl kilometru dlouhým kanálem s Plužincem - jak zaznamenává smlouva vložená L. P. 1486 ve čtvrtek po sv. Lucii do zemských desek.
Tvrze odvál čas, ale unikátní technické dílo, lidově zvané Stružka, je funkční dodnes.


Stolový kámen u Nových Dvorů. Hodovali zde staří Kelti?
Snímek: Richard Grégr

Země kapliček
Kostel Nejsvětější Trojice v Jesenici sevřené kopci se vypíná přesně tak malebně, jak má kostel nad vsí činit. Uvnitř je pohřben Diviš Černín z Chudenic i jeho rodiče. V roce 1617 nechal kostel opravit, o rok později jako místodržitel a hejtman hradu pražského nezabránil defenestraci místodržících Martinice a Slavaty s písařem Fabriciem a byl odsouzen jako povstalec a popraven s českými pány 21. června 1621 na Staroměstském náměstí.
Kostel byl přestavěn v roce 1789. Možná dodnes ukrývá poklad. Tehdy byl ve stropě objeven husitský misál. Údajně pak knihu vložili do bedny a zazdili za oltářem. Po roce 1980 ji odborníci hledali, ve zdi nalezli jen keramické předměty a kusy dřeva. Po roce 1884 v kostele sloužil legendární farář Antonín Lego.
Jesenice byla známa jako poutní místo. Křížová cesta od kostela na vrchol jesenické Kalvárie je zachycena na katastrální mapě z roku 1839. Vznikat začala o tři roky dříve. O církevních svátcích se konalo několik procesí denně. K obnově nakrátko došlo před 1. světovou válkou. V druhé polovině 20. století byla zdevastována zcela. Dnes opět opravená cesta byla vysvěcena v září 2004. Projekt spolufinancovala Evropská unie a jako součást naučné stezky seznamuje s pojmem křížové cesty.