Happy Mondays: Mladí na nás chodí ze zvědavosti

Blíží se sezona letních festivalů. Z tuzemské nabídky patří k nejzajímavějším přehlídka Colours of Ostrava od 10. do 13. července. K jejím hlavním lákadlům patří obnovení Happy Mondays z anglického Manchesteru. Nadšení vzbuzuje jejich nové album Uncle Disfunctional, kterým se trojice Shaun Ryder, Mark Berry a Gary Whelan vrátila na scénu, přičemž se často mluví o "jedněch z mála, kteří přežili". Údiv je na místě - ke scéně kolem klubu Hacienda, zachycené ve filmu Nonstop párty, patřila na přelomu 80. a 90. let nejen směsice houseové taneční hudby, hiphopu a psychedelie, ale také všemožných "povzbuzovadel, včetně proslulé drogy E, neboli "extáze". "Mladí se na nás chodí dívat ze zvědavosti," říká Gary Whelan.

HN: Tvrdí se, že kdo vzpomíná na bujará 60. léta, nezažil je. Pro Happy Mondays musela být 90. léta podobná - pamatujete si je vůbec?

Ale jo, dokonce se o nich se Shaunem často bavíme, což vám u něj asi bude připadat neuvěřitelné. Já mám celkem dobrou dlouhodobou paměť, takže se mi toho vybavuje spousta, zvlášť jak jsem Shauna věčně smiřoval s Bezem.

HN: A vězíte mezi nimi zase. Vzpomínáte na počátky Happy Mondays jako na "staré zlaté časy"?

Rozpadli jsme se v roce 1993 a znovu sešli o pět let později, ale pár let jsme kvůli právním kličkám vlastně nemohli vystupovat. Problém byl s kapelou Black Grape, kterou měl Shaun v mezidobí.

HN: Existovaly stovky úspěšných hudebníků, kteří podepsali nevýhodné smlouvy, a tak jim zbyla jen sláva, ale ne peníze...

To jo, deset let splácel neuvěřitelné sumy bývalému manažerovi, snad všechno, co vydělal. To už je naštěstí skoro za námi. Přestože si o nás leckdo myslí opak, vždycky jsme nové členy kapely zapojili i do našeho podnikání, problém byl, že čekali stále víc peněz a chtěli nás oškubat. Také jsme o dost peněz přišli při zániku Factory Records, párkrát jsme měli fakt smůlu.

HN: Čekal bych, že vás dávné hity navždy finančně zaopatří, ale je to vážně tak?

Ale jo, nemůžu si stěžovat. Happy Mondays pokračují spíš proto, že nás to vlastně nikdy nebavilo tolik jako nyní, což je taky dané tím, že zmizely všemožné tlaky.

HN: Shaun o vás řekl, že jste vždy kapelu vyvažoval a držel pohromadě. Jak je to nyní?

Neměl jsem na výběr. Nedávno jsem četl velký článek o Rolling Stones a zjistil jsem, že Charlie Watts na tom byl podobně. Navíc jsem byl vždycky nejmladší v kapele, na začátku mi bylo patnáct. Dnes mi to připadá, že já, Shaun a Bez jsme něco jako tři ředitelé společnosti, ale kdysi to bylo daleko těžší.

HN: Když se podíváte zpět do 90. let, máte nějakou radu ohledně extáze nebo i dalších drog pro dnešní mládež?

K tomu se vlastně nechci vyjadřovat, moc o tom nevím. Dneska už si dám leda tak skleničku vína.

HN: Zdá se, že manchesterská scéna znovu žije, v kinech má úspěch Corbijnův film o Joy Division, Morrissey i vy jste znovu slavní...

Z Manchesteru mám smíšené pocity. Často se říká, že jsme místní kapela, které se tady začalo dařit, ale snad nic nemůže být dále od pravdy. V Londýně jsme byli známější, než si nás doma vůbec někdo všiml. Doma jsme se nedostali do rádia, zatímco už o nás věděli ve Skotsku nebo v New Yorku.

HN: Chodí na vás hlavně pamětníci vašich začátků?

Loni jsme hodně cestovali a hráli. Chodili se na nás dívat mladí, myslím že ze zvědavosti. Letos jsme zavření ve studiu, takže hrajeme jen na velkých festivalech.

HN: Byli jste překvapení, jak dobré recenze na desku Uncle Dysfunctional vycházely?

Je to legrace. Mysleli jsme, že si nás rádia nebudou moc všímat, a tak jsme si nelámali hlavu tím, že by se deska měla líbit. Další album, které teď točíme, by mělo být přístupnější, mainstreamové.