Jazyk je výrazem sdílené zkušenosti a v českém jazyce zakořenila díky převládající venkovské zkušenosti metafora „selského rozumu“. Selský rozum odkazuje k jednání, které je vedeno generacemi předávanou zkušeností. Metafora odkazuje také k jistému despektu vůči teoretické učenosti. Na této metafoře je něco podmanivého, ale také velmi archaického.

Generacemi hromaděné zkušenosti byly znehodnoceny radikální proměnlivostí ekonomické a sociální reality. Metafora o selském rozumu však má své opodstatnění na morální rovině. Odkazuje (sice poněkud kontra-faktuálně, ale sympaticky a normativně) k tomu, že svobodní lidé nejlépe vědí, co je (pro ně) dobré. Nabádá k morální autonomii, k tomu, aby se lidé nenechali balamutit demagogy a aby se rozhodovali sami. Metafora selského rozumu v českém prostředí silně rezonuje, a politickým marketérům TOP 09 to samozřejmě neušlo.

Přednost svobody před pravdou

Masivní nástup uplatňování metafory „prostého“ v politickém marketingu ANO je zajímavý posun. Jazyk je kouzelný a etymologické pohrávání si s „prostotou“ je přímo jazykozpytecká lahůdka. Tento pojem dávají političtí marketéři ANO téměř výhradně do souvislosti s jednáním. „Prostě to uděláme“, „prostě to splníme“, „prostě to zařídíme“. Metafora „prostoty“ však v této souvislosti pokulhává. Když opominu pojmy „prostý původ“ nebo „s/prostá slova“, kteréžto významy politická reklama ANO spíše neoslovuje, pojem „prostý“ odkazuje především k nezaujatému přemýšlení, k tomu, že když se věci řádně promyslí, vše se jeví jednoznačně.

V souvislosti s pojmem „prostý rozum“ se vybaví především Immanuel Kant a jeho Kritika čistého rozumu. Kant předpokládal, že pokud se dokážeme od/prostit od dílčích zájmů a předsudečností, budeme s to správně promyslet pravidla spravedlivé společnosti. Metafora „prostého rozumu“ odkazuje k osvícenecké víře v království rozumu, čemuž také odpovídá důraz ANO na prosazování odbornosti v politice jakožto klíčové legitimizační strategie. Hnutí ANO tak zůstává věrným dědicem evropského osvícenství, avšak pouze jeho jedné slepé uličky.

Naopak v západní postosvícenské tradici se prosadila představa o praktické omezenosti prostého rozumu, která je dána především pluralitou svobodné společnosti a množstvím nezamýšlených důsledků, které uplatňování „prostého rozumu“ v praxi způsobuje. Rozum se stal teoreticky zdůvodněným služebníkem liberální politiky, a království rozumu tak padlo pod tíhou rozumu samého.

Názory na Facebooku

Logo sociální sítě Facebook.Názorovou rubriku Hospodářských novin najdete také na Facebooku.

Dokonalost demokracie spočívá na předpokladu vědomí lidské nedokonalosti. „Prostý rozum“, jakkoli užitečný a inspirativní, ve  světě praktické politiky často selhává. Představa o tom, že věci jdou „jednoduše“ zařídit a instituce „prostě“ zajistit, je autoritářskou utopií, která implicitně předpokládá likvidaci liberální politiky. Politické instituce, stejně tak jako i lidské vědění, jsou nutně nedokonalé, a pokud to lidé začnou chápat jako zásadní nedostatek demokracie, zbývá už jen krůček k vládě pevné ruky. Nutnou součástí dobře fungujících demokratických institucí je tedy také to, že někdy fungují špatně. To je dáno tím, že nejsou výrazem celospolečenského konsenzu, ale vždy dočasné a znovu obnovované rovnováhy mezi konfliktními zájmy, jsou proto nutně dynamické a proměnlivé.

Obrana politiky

Liberální politika tedy zcela záměrně podřizuje „prostý rozum“ dohodě mezi lidmi. Vychází z předpokladu, že dosahování kompromisu není nikdy jednoznačné. Politická dohoda naopak předpokládá, že bude třeba důkladně přehodnocovat dopady přijatých rozhodnutí, a také to, že každé politické rozhodnutí je vždy dočasné. Ale především je potřeba se dohodnout na (spravedlivých) pravidlech permanentního dohadování se.

Ve svobodné společnosti mají občané odlišné představy jak o cílech vlastního života, tak o prostředcích jejich naplňování. Taková situace nutně vyvolává konflikty. Liberální politika přijímá konflikty jako přirozené a snaží se v nich hledat prostředky sociální soudržnosti i jistý inovační potenciál. Legitimita rozhodování je pak do jisté míry založena na autoritě obecných pravidel, která brání eskalaci konfliktů. Těžko oceníme demokratickou politiku jako pokojný způsob řešení konfliktů, pokud ztratíme ze zřetele politiku jako konfrontaci. Tolerance institucionálních nedostatků a respekt k pluralitě jsou nutným předpokladem svobody a slušného vládnutí.

Požadavek dominance „prostého rozumu“ v politice nabízí neodpovědnou a nebezpečnou vizi, kterou by bylo možné uplatnit pouze v prostředí plně přizpůsobivé masy, kde občané nevznášejí žádné požadavky. To je ovšem značně odpudivá představa. Vyspělé liberální společnosti naopak stojí na zdravém (selském) rozumu, že „prostě zařídit“ jde v demokracii máloco. A zaplať pánbůh za to!