Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1.

"Člověk asi v životě musí poznat veliké zlo, aby si vážil dobra. Já jsem se narodil se zlatou lžičkou v ústech. Rodiče i prarodiče byli v podstatě komunistická oligarchie. Maminka byla modelka, tatínek byl diplomat, bulharský kulturní atašé. Takže jsem od dětství cestoval po celém světě. Pak jsem vystudoval psychologii a filozofii a dělal k tomu různé bojové sporty, třeba krav magu. Když jsem se podruhé oženil, zjistil jsem, že manželka v Praze zdědila obrovský majetek. Provozovali jsme po městě různé podniky. Na začátku devadesátých let asi zpravodajská služba zjistila, že jsem docela chytrej, zcestovalej, že dělám ty bojové sporty, že mluvím sedmi jazyky, a rozhodli se mě oslovit.

Každý zpravodajec žije schizofrenním způsobem – vždy totiž máte určitou legendu, roli, kterou si vymyslíte a kterou pak musíte hrát. Dostanete nový pas, nové doklady. V Německu jsem třeba byl námořník, jezdil dva roky na rybářských lodích. Byla to zatraceně těžká práce, ale miloval jsem to, hlavně když byly bouřky. Jelikož mám i určité církevní vzdělání, později jsem se dostal jako kaplan do války. Nejprve jsem byl v Bosně, pak v Iráku. Staral jsem se o duše vojáků. Když totiž poprvé někoho zabijí, tak je to pro ně obrovská věc. Viděl jsem, že na to reagují dvojím způsobem – buď se s tím nemohou vyrovnat, anebo je to začne bavit. Já jsem se jako kaplan bojových akcí neúčastnil, měl jsem na sobě vestu s červeným křížem, ale pak nás jednou přepadli ze zálohy – nějaká malá sebevražedná skupina, co bojovala proti irácké i americké armádě. Překvapili nás. Než jsem stačil sáhnout po M16, tak jsem ho měl u krku. Nezbylo mi nic jiného než ho podříznout. Několik lidí…

Vždy jsem vnímal, že žiju proto, abych lidem pomáhal, takže tohle pro mě byla zcela zásadní věc. Měl jsem z toho obrovské trauma. Najednou se mi otočil svět. Z kněze byl vrah. Ve válce se tomu tak neříká, ale co jiného to je? Mezi vojáky se o tom ale nemluvilo. Respektive o tom mluvili ti, kterým to dělalo dobře, ti už tam na místě říkali, jak to budou jednou vyprávět doma v hospodě. Říkal jsem: ‚To není normální, přece se nemůžeš chlubit takovým zvěrstvem!‘ Já když jsem se vrátil domů, do civilu, tak jsem byl půl roku v Bohnicích. Když se valí tanky, tuny železa, a nad vámi létají permanentně letadla, je to ohromný rámus. Tady bylo najednou ticho. To jsem nevydýchával.

Byl jsem agresivní, všechno mi vadilo. Jel jsem v tramvaji, kde stáli staří lidé a mladí seděli, a tak jsem strašlivě zařval a okamžitě to bylo naopak – staří seděli, i ti, kteří původně ani sedět nechtěli. Radši si sedli, aby ten psychopat už mlčel. Jakmile jsem vnímal jakékoliv zlo, nespravedlnost, ať už sebemenší, okamžitě jsem startoval. Protože jsem v sobě cítil vinu. To je frustrace, kterou si v sobě nese každý násilník. Manželka mě tehdy ani nechtěla pouštět s penězi ven, protože jsem všechno rozdal – jakmile jsem viděl chlapa na ulici, jak klečí, tak mohl být ožralý jako prase, ale já jsem hned začal: ‚Co se ti stalo, ty chudáku? Na, tady máš!‘ – a dal jsem mu klidně pár stovek.

Těžko jsem se do toho normálního světa vracel. Přihlásil jsem se tedy na to léčení a to mi pomohlo. Během půl roku mi dali do hlavy, že jsem někdo jiný, než za koho jsem se považoval. Dnes jsem obyčejný chlap, který rád maluje a fotí a který dál pomáhá bezďákům – zrovna jim nesu nějaké oblečení a jídlo. Minulost je pro mě dnes jen sestra přítomnosti. Musel jsem ji smazat. Jako když v počítači něco hodíte do koše, počítač resetujete, necháte ho nastartovat znovu a jedete dál. A budoucnost? Té se nebojím – mám Boha, takže vím, že nikdy nebudu sám."

2.

"Přemýšlíme, jestli zůstat v Praze anebo ne. Já pocházím ze Spojených států, můj manžel je z Británie, ale už tu žijeme dlouhou dobu..."

"Přemýšlíme, jestli zůstat v Praze, anebo ne. Já pocházím ze Spojených států, můj manžel je z Británie, ale už tu žijeme dlouhou dobu, dvanáct a jedenáct let. Kvalita života v Praze je natolik vysoká a město je tak krásné, že je velmi těžké uvažovat o tom, že bychom odjeli. Právě míříme na farmářské trhy, později se chystáme na trh s designovými výrobky a do Rudolfina na výstavu, která je zdarma. Na druhou stranu nejsme odtud a cítíme, že nejsme součástí místního života. Naše čeština je špatná – trochu mluvíme, ale ne natolik, abychom si poradili v různých společenských situacích."

"Mnohokrát jsem zažil, že mě lidé oslovili na ulici a na něco se mě ptali, například na cestu. Já jsem přesně rozuměl, na co se ptají, někdy jsem třeba i znal správnou odpověď, ale neuměl jsem česky natolik, abych jim ji řekl. Takže jsem musel neupřímně říci: ‚Promiňte, ale nevím!‘ To je vždy hodně frustrující."

Máme zkrátka neustále pocit, že o něco přicházíme. Další věc je, že jsme daleko od svých rodin. Můj bratr má tříletou dceru, kterou jsem zatím neviděla. To jsou věci, které jsou těžké a kvůli kterým nás občas napadne, že bychom se odstěhovali. Ale pak začneme přemýšlet o tom, že tu zůstaneme, a uvědomíme si, že bychom těžko dokázali najít jiné místo s podobnou kvalitou života. Já jsem z Los Angeles, což je velmi drahé a složité město bez fungující veřejné dopravy. Je to tam docela ošklivé, přecpané, špinavé a trochu nebezpečné. Na Praze mám nejradši to, že nejkrásnější věci, které nabízí, jsou dostupné pro každého. Nezáleží na tom, jestli jste bohatý, nebo chudý, v obou případech si můžete dát pivo v Riegerových sadech a pozorovat západ slunce nad městem. Můžete zažít výjimečné věci, které ale nejsou exkluzivní. Pro města, jako je Los Angeles, New York nebo Londýn, to tak docela neplatí. Pokud nejste opravdu bohatý, tak vás na těchto místech neustále provází pocit určité deprivace. V Praze nic takového necítíme. Už jen to je pro nás dobrý důvod, proč tu zůstat."

3.

"Vždycky jsem se hrozně bál. Rodičů, lidí obecně. Když mě chtěl někdo pohladit, tak jsem vždy ucukl. Táta byl voják..."

"Vždycky jsem se hrozně bál. Rodičů, lidí obecně. Když mě chtěl někdo pohladit, tak jsem vždy ucukl. Táta byl voják a neustále mě v dětství za něco sprdával. Byl hrozně negativní – stačilo se na něj podívat a viděl jste to. Měl takový upřený výraz očí, někdy ho mívám také. Neurózy, alkoholismus, cigára, to u nás jelo. Navíc jsme se každou chvíli stěhovali a rodiče byli furt někde pryč. Já byl pořád u někoho, kdo se o mě staral – u tety, u strejdy, u babičky, u dědečka, u sestřenice.

Tu si pamatuji z doby, kdy mi mohly být čtyři roky. Byla to hrozná megera. Asi nymfomanka, už ve třinácti letech nejspíš šlapala. Její máma byla tuším kapitánka u policie, ale umřela už v padesáti, protože hulila jedno cigáro za druhým. I u nás doma byly na stole věčně plné popelníky, všude se válely sparty. Já začal kouřit v sedmi letech – potají, z okna svého pokoje. Rodiče to museli vědět. Ale tolerovali to. Nebo se o mě možná jen vůbec nezajímali. Byla to taková divná doba, sedmdesátá léta. Rodiče mě upláceli různými dárky, ale že by se se mnou smáli, radovali nebo si hráli, na to si nepamatuju. Asi se tehdy nikomu moc vesele nežilo – ani těm, kdo byli na straně komunistů. Dnes někdy fotím svoje nevlastní vnučky a ony se furt smějí a jsou veselé. Na fotkách z mého dětství je vidět, že já nikdy veselý nebyl. A mám pocit, že tehdy se moc nestávalo, že by někdo chodil s úsměvem po městě a radoval se. Všichni byli zamlklí, upjatí, ustrašení. Jiné to bylo snad jen pro herce, kteří bývají spontánní, nebo tehdejší disidenty, kteří si z ničeho nic nedělali a nikoho se nebáli.

Dlouho jsem to negativní, co jsem v sobě měl, vůbec neřešil. Ale pak jsem si uvědomil, že mě to svírá, že to je těžké jako olovo. Hodně jsem jeden čas pil, kouřil tři krabičky denně. Žil jsem beze smyslu. Jako když vidíte lidi, co jdou každý den do hospody, každý den tam melou ty samé nesmysly a každý den si tam stěžují na ty samé věci. Já jsem několik let žil v zahraničí, vrátil jsem se na přelomu tisíciletí. A nějak se to pro mě tehdy obrátilo k lepšímu. Jednak se člověk v pokročilém věku dostává do trochu jiné dimenze, snaží se zapomenout a všem odpustit, jednak šlo najednou všechno tak nějak automaticky. Šel jsem po Praze a hned jsem si našel práci a hned jsem si také našel přítelkyni. Jsme spolu dodnes. Všechno plyne tak, jak jsem si to vždy představoval. Proto jsem dnes veselejší, klidnější a vyrovnanější. A přestal jsem se bát lidí. Dřív jsem si vždy hned myslel, že to se mnou někdo myslí špatně. Dnes už si to nemyslím."