Před mnoha lety se zdálo, že přijde doba, kdy k tomu, abychom se dozvěděli, co se děje ve světě kolem mne, nebudeme potřebovat zahraniční noviny, rozhlas či televizi. Že budou zajímavé jen tou částí, která se týká událostí v zemi, kde jsou doma. Bohužel ta doba nejen nepřišla, ale ukazuje se, že je ještě velmi vzdálená. Stále častěji se stává, že událost například v Africe, která má i pro Středoevropana své důsledky, se v českých médiích neobjeví buď vůbec, nebo v podobě, která je zcela nevyhovující. A na místě, kde by ji v zahraničí hledali jen stěží - například vedle rekordů v pojídání párků v rohlíku a volby Miss Universe. Orientace jen na vnějškové jevy (počty mrtvých, hmotné škody, přítomnost celebrit) je možná ospravedlnitelná u bulvárních médií, u seriózních ovšem nikoli.
Možná by se zdálo, že česká média trpí určitým provincialismem, nicméně to jako jejich hlavní problém nevidím. Mnohá z nich mají například vysoce kvalitní obsazení zahraničních oddělení. Mnohem závažnější jsou jevy, které souvisí s celkovým stavem médií - a to jsou povrchnost a neprofesionalita. Což se samozřejmě netýká všech médií a všech novinářů, ale je obecným trendem. Ostatně i v České republice platí, že média jsou obrazem společnosti.
Mediální krajina jako každá jiná
Co se týče struktury médií, po formální stránce můžeme říci, že se nijak neodlišuje od většiny států západní Evropy. Máme k dispozici celostátní seriozní deníky, bulvární listy, celou škálu časopisů a magazínů, celoplošné televize komerční i veřejné a stejně tak i rozhlas. Úspěšně se rozvíjí internetová média. V některých zemích také nemají víc než jednu domácí tiskovou agenturu a elektronické archivy jsou ještě v plenkách. Rozdíl je především v představách vydavatelů a novinářů, kam jejich média směřují a jaké je jejich poslání.
Ztráta odlišnosti
Občas se média, a platí to pro všechny typy, přirovnávají k sítu, jímž protéká realita. To, co na něm zůstane, je jejich obsahem - přičemž každé z nich představuje síto trochu odlišné. Příjemcům tak poskytují výběr pro ně podstatného a pomáhají jim orientovat se v záplavě informací, názorů a dat. Příjemce, který je si vědom zaměření listu (které ovšem nijak nezpochybňuje jeho nestrannost), se pro něj právě proto rozhoduje. Podle toho, jak je ono zmíněné síto nastaveno, co se na něm zachytává, jak je médium schopné zachycené zpracovat a interpretovat si tedy vybíráme své médium. U některých nám stačí, že jsou přehledná a stručná, od jiných čekáme jenom zábavu, u dalších předpokládáme hlubší záběr. Bereme přitom v úvahu úhel pohledu na svět, principy, jimiž se redakce řídí, ale i profesionalitu, s níž je obsah vytvářen.
V českých podmínkách se ovšem zdá, že imaginární síto je nastaveno téměř všude stejně - média se ani nesnaží být jiná, ale spíše jen pestřejší než konkurence. Mít víc zpráv, lepší obrázky, a v poslední době i co nejatraktivnější přílohy. Vede to k unifikaci, která je patrná zejména na denním tisku, média se vzdávají ambicí určovat na základě svých principů agendu, za největší chybu se považuje opominutí zprávy, kterou má konkurence. To v sobě skrývá obrovské nebezpečí. Příjemci sice na čas pestrost ocení, ale zaměnitelnost vede v dlouhodobějším horizontu k tomu, že jim je v podstatě jedno, který deník si koupí, jaké rádio si pustí a jakou televizní stanici zvolí - přestávají se orientovat podle kvality a zaměření, ale rozhodují se na základě mnoha jiných kritérií (například počtu příloh či dárků) - je tedy mnohem těžší je oslovit.
Odborníci na všechno
Ještě horší ovšem je, že takto jsou média vystavena většímu nebezpečí manipulace. Situace, kdy se konkurence odehrává nikoli v zkvalitňování obsahu, ale v tom, kdo bude mít "zajímavější" informaci, přeje dezinformacím, účelově upraveným obsahům a politickému nátlaku. Novináři bez rozpaků zapomínají na jednu ze základních pouček - žádná informace z politického či ekonomického prostředí není neutrální, vždy je proto nutné ji považovat za účelovou. Její zveřejnění je možné jen po ověření a zasazení do souvislostí. Současně s tím souvisí další problém českých médií - nedostatek odborníků. V řadě redakcí začali v uplynulých letech preferovat model univerzálních novinářů. Tedy žurnalistů, kteří jsou natolik profesionály, že jim nečiní problém informovat jeden den o soudním procesu s pedofilem a další o tiskové konferenci politické strany. Nic proti tomu - v řadě zemí je praxe stejná, ovšem s jednou podstatnou výjimkou - novináři mají k dispozici nejen velmi kvalitní archivy, ale také pro ně pracují rešeršisté, pro tuto profesi profesionálně školení. Navíc mají nad sebou velmi kvalitní editory. Nedostatek odborníků mezi žurnalisty, což je ovšem problém nejen redakcí, ale i vzdělávání žurnalistů, je patrný ve všech oblastech - od politiky (což vede k tomu, že s nimi političtí činitelé vědomi si jejich neznalosti o to lépe manipulují), přes sociální záležitosti až po ekonomiku. Snad jen sport si udržuje odbornost. A samozřejmě odborně zaměřená média, která se bez ní neobejdou.
Pravda je to, co bylo řečeno
V poslední době se také množí případy, kdy se média snaží předložit příjemcům už hotový názor. Někdy tak dokonce suplují práci policie a soudů. Presumpce neviny se stává zapomenutým pojmem a je zřejmě jen otázkou času, kdy dojde k nějakému skutečně velkému procesu, jehož výsledkem bude odškodnění ve stovkách milionů. Sledovat vyšetřování nějakého případu je věc velmi citlivá a vyžaduje co největší opatrnost, v tuzemsku se ovšem v médiích dozvíme už po pár dnech kdo je vinen a jak by s ním mělo být naloženo. S tím souvisí i inflace rozhovorů. Udělat dobrý rozhovor je nepochybně velké umění. Položit několik otázek a posléze je přepsat už mnohem menší. A tak namísto analýz čteme vyjádření té či oné (nejlépe všech) zúčastněných stran, a je na nás, komu chceme věřit. Navíc jsou otázky většinou jen konstatující, nikoli konfrontující. Kolik je případů, kdy by si citované výroky zasloužily srovnání - například se sděleními stejné osoby z minula. K tomu by ovšem musel mít novinář k dispozici již zmíněné rešeršisty. Víra ve vyřčené slovo je mezi českými novináři tak silná, že jsou mnohdy ochotni zavřít oči a zapomenout na to, co má slovní výlev zakrýt. Pro politiky potom není nic snazšího, než upozorňovat, že citace byla vytržena z kontextu, že šlo o ironii nebo že sice inkriminovaná slova vyřkli, ale v jiném pořadí, než byla zveřejněna (takhle jsem to neřekl!).
Mediálně schopný vědec
Hrůzu budí nepolevující potřeba výroků v expertech, zejména vědcích. Zatímco politik musí být schopen vyjádřit se stručně a srozumitelně, v jedné či několika větách, vědec má oprávněně z podobné žádosti strach - většinou dojde k nepřípustnému zjednodušení. Zvláště v medicíně to může mít vážné následky - třeba když se z preparátu, který by mohl, po řadě testů, které budou trvat léta, do určité míry zmírnit průběh onemocnění AIDS, stane v médiích lék a lidé HIV pozitivní jej žádají od svých lékařů. Obavy expertů mají za následek, že pro média jsou ochotni se vyjadřovat jen někteří z nich - proto u některých témat zná veřejnost jen dvě tři jména "profesionálních vyjadřovačů". Máte-li pocit, že se pohybujeme v bludném kruhu, je to pocit správný.
Jaká je tedy naděje, že se současný stav změní? Paradoxně poměrně velká. Většina médií bude muset dříve či později znovu definovat svou pozici v mediální krajině. Souvisí to nejen s rozvojem technologií a větší konkurencí, ale i se změnami vkusu příjemců. Česká společnost se také mění a média budou muset na tento jev reagovat. Pokud ne, budeme vzhledem k rozvíjejícímu se jazykovému potenciálu vyhledávat ve větší míře zahraniční média a česká využijeme jen k tomu, abychom se dozvěděli, s kým chodí Lucie Bílá.
Autor je mediálním analytikem TV Nova
