Abych nepředstíral, že nějakým složitým způsobem dojdu k ohromujícímu závěru: Pavla Tigrida z pádných důvodů lze považovat za nejvýznačnějšího českého novináře druhé poloviny 20. století. Tak to napsal ve své pozoruhodné knize Na ztracené vartě Západu historik Milan Drápala a já k tomu neumím nic zásadnějšího přimyslet. Možná žurnalističtí teoretici pronesou cosi o nesystematickém nevzdělanci, míchajícím hrušky a jablka - pro mne stojí Pavel Tigrid v jedné řadě s Karlem Havlíčkem Borovským. Zejména pro svůj vznešený liberalismus.

Liberální postoje nejsou u nás novinářů výjimečné; honosit se jimi cítí mnozí jako snobskou potřebu a tento patetický "liberalismus" činí začasté novinářské řemeslo poněkud pokleslým a beztvarým. Pojí-li se ale liberalismus s majestátností, což Tigrid zvládal s nebývalým šarmem jak v profesi, tak v životě, setkáme se s ohromujícím fenoménem.

Bez předsudků


Nakladatel Aleš Lederer se s Tigridem setkal na pohřbu svého tatínka Jiřího. Vzniklo přátelství mužů vzdálených si téměř dvě generace a Lederer - možná pod vlivem symboliky iniciačního setkání - považoval Tigrida za jakéhosi druhého otce: "Když umřel, nejméně rok a půl jsem si na něj vzpomněl i několikrát denně." Tigrid byl dle něj liberál nejen novinářsky, ale i politicky.

V čase největších zdejších politicky vyhrocených střetů, v nichž pojem "osmašedesátník" byl téměř cejchem vyvrhele, Tigrid bez jakéhokoliv nádechu averze spolupracoval se Zdeňkem Mlynářem či Jiřím Pelikánem. Šlo mu vždy o věc. Netrpěl zlozvykem (jímž často v zemích Koruny české strádá, ba hyne novinářská profese i obecná diskuse vůbec) zabývat se především osobou, která mluví, a až potom věcí, o níž hovoří. Což Tigridovi nebránilo psát o pražském jaru 1968 kriticky a analyticky. Jeho definice Alexandra Dubčeka coby "hrdiny navzdory sobě" je dnes již klasická.

Hlavní nepřítel


Tigrid spolumodeloval exilové kruhy. Mnohdy v ostrých sporech třeba i s Ferdinandem Peroutkou. Připomeňme boj ve stanici Radio Free Europe o nezávislost její evropské pobočky. Střet skončil Tigridovým odchodem ze "Svobodky".

Také se mu podařilo více otevřít exil vůči domovu. Zejména prostřednictvím revue Svědectví, již vydával třicet osm let bez jediného placeného redaktora, jen s pomocí manželky Ivanky. Náklad Svědectví byl v nejlepších časech jedenadvacet tisíc, z toho patnáct všemožnými cestami mířilo do vlasti.

Po celý exilový život byl Tigridův kritický mozek terčem nenávisti místního režimu; Gottwaldova garnitura, Antonín Novotný, normalizátoři, všechny ty bandy nazývaly jeho činnost "zločinnými piklemi" a Tigridova osoba se bolševické sektě stala zpodobením ďábla.

On sám to charakterizoval v jednom z rozhovorů: "Proč zrovna já? Po roce 1968 přece pro ně byli skuteční renegáti, třeba Zdeněk Mlynář. My jsme byli poražení benešovci... A vždycky jsem se v Rudém právu objevil jako hlavní nepřítel. Myslím, že to bylo z lenosti."

Dvojí exulant


Příběh Tigridův je historií dvojího exulantství se vším, co podobné české osudy charakterizuje. Nejprve - ještě jako Pavel Schönfeld - ujel na motocyklu před nacisty. Po návratu domů zjistil, že holocaust zabil prakticky všechny jeho blízké. Přesto kritizoval zacházení s odsunovanými Němci. Byť těsně po válce ve svých článcích odsun jako takový chápal, během dalších let jej začal vnímat coby problém kolektivní viny a hodnotil ho negativně.

V období "řízené demokracie" v letech 1945 - 1948 postavil se Tigrid zcela na onu "vartu Západu", odsouzenou k ztracení a zatracení. Hleďme, jak se ptá komunistického ideologa a novináře Gustava Bareše:

"1. Chcete demokracii, nebo diktaturu jedné politické strany? Jestliže chcete demokracii, proč a) vyhrožujete revolucí, b) podrýváte autoritu parlamentu vysíláním najatých zemědělských delegací do parlamentní budovy, c) odmítáte spolupracovat tam, kde jste demokratickou cestou byli přehlasováni, d) vyhrožujete 51 procenty hlasů, které získáte, e) leckde porušujete zákon, který jste si sami dali?

2. Chcete vládu zákona ve státě, nebo stranickou justici? Jestliže chcete vládu zákona, proč jste se pokusili a) podrýt autoritu národních a lidových soudů, b) zdiskreditovat čs. retribuci, c) krýt nebo aspoň zlehčovat zločiny, které byly nazvány českým gestapismem?

3. Jste pro mír a spolupráci mezi všemi demokratickými státy a národy, nebo pro politiku "bloků", namířenou nenávistně jedna proti druhé? Jestliže jste pro mír a spolupráci, proč a) ve svém tisku vedete štvavou a nenávistnou kampaň proti některým členům OSN?, b) vědomě v této souvislosti matete lid uveřejňováním nepravdivých nebo zkreslených zpráv, c) pěstujete nenávist k americké a britské vládě, kterou si americký a britský lid svobodně zvolil, d) znehodnocujete myšlenku slovanského bratrství rasistickou nenávistí k ostatním?" (Odpověď Barešovi aneb Co chceme, Obzory, 12. července 1947)

Není divu, že takové psaní ho vyhnalo do dalšího exilu. Zatčen měl být už 23. srpna 1948. Naštěstí byl právě v Německu, odkud se nevrátil.

Jak se vrátit?


Aleš Lederer: "Přemlouval jsem ho, aby kandidoval na prezidentskou funkci v době, kdy ještě nebylo jasné, zda Václav Havel bude o prezidentství usilovat po svobodných volbách. A Pavel mi řekl: "Žid a emigrant na Hradě, to by Češi nezkousli..." Dodnes si myslím že on by byl tím nejlepším kandidátem na prezidenta, na rozdíl od ministra kultury. Na Hrad by vnesl noblesu, vznešenost a masarykovský styl. Tím vším byl totiž prodchnutý."

Prostě slušný člověk...


Jak už řečeno, během druhého exilu se Pavel Tigrid snažil velmi intenzivně ovlivnit dění ve vlasti. Nejprve skrze Svobodnou Evropu, pak komentáři v Hlasu Ameriky a nakonec Svědectvím. (Mezitím studoval politické vědy na Columbijské univerzitě a občas se živil jako číšník.)

"Nám hodně pomáhal s vydáváním samizdatové revue Prostor," vzpomíná Lederer, "poslal nám kupříkladu ilegálně kopírku. Byla první, jež byla do Československa propašovaná. Když sem pak po osmdesátém devátém začal jezdit, nikdy nám z pozice své autority s už legálním Prostorem neradil. Spíš chválil, byť vím, že jsme občas dělali nesmysly. Vždycky říkal: "Ty povídej, na moje řeči starého dědka už nikdo není zvědavý.""

...kterého těžko zařadit


Historik Milan Drápala Tigrida definuje: "Sám se označil za demokrata liberálního ražení a katolíka, který se cítí líp spíše na demokratické levici než na pravici, ačkoliv ho evropská levice přiváděla k zoufalství svou nepolepšitelnou naivitou. Jeho postoje měly přitom v dobovém kontextu asi mnočastěji blíže k umírněné politické pravici... Bylo by možné nazvat jej zásadovým pragmatikem stejně jako "pokrokovým konzervativcem"."

Dodejme: rasou Žid, vyznáním katolík. Chronický exulant a vášnivý vlastenec. A zejména novinář, novinář, novinář...

Nedržet se stranou


Lze ucedit, že občas se z kritického komentátora měnil v "politického hybatele". To pro obrovské zaujetí. Někdy jeho myšlenky měly za otce přání. Nejspíš aby pozvedával v lidech optimismus, říkal i věci, jež si v hloubi duše nemyslel, vždyť se v ní snoubil židovský a emigrantský skepticismus. Nicméně uložil si asi nosit jej s grácií, s níž demonstroval v každé společnosti, že patří ještě ke škole, která učila, že se sluší pomáhat dámě do kabátu.

Nejpodstatnější ale ještě jednou: prý nic není staršího než den staré noviny. Tigridovy články usvědčují tuto omšelou "pravdu" z omylu. Dodnes je rád čtu a s vřelými díky závidím.

Vladimír Kučera, novinář