Stanislav Komárek: Pošmourné nebe nad Pekingem

Nebe nad Pekingem je ocelově šedé, alespoň v dobách mých návštěv vždycky bylo. Podobný, byť světlejší odstín lze ale uvidět i nad Tokiem či Tchaj-pejí a celou řadou dalších dálněvýchodních měst.

Pekingský odstín vzniká kombinací smogu a jemného prachu z pouště Gobi, který vítr v oblacích přináší. Na Dálném východě - bohatém na mlhy a opary jako z obrazů hor v tradičním čínském malířství - je ostatně nebe i bez smogu jen zřídka tak intenzivně modré jako u nás. A jemná mlha se dnes často nepozorovaně mísí s výfukovými plyny a exhalacemi z fabrik.

V souvislosti s olympiádou v médiích stále přetřásané environmentální problémy Číny jsou ve srovnání s Evropou jistě značné. Je ovšem otázka, zda se nejedná o určité stadium vývoje industriální společnosti, stejně jako kapitalismus u nás po listopadu začínal zase od svých nejdivočejších klondykovských forem, obtížně odlišitelných od loupeže.

Ve třicátých letech se ostatně v rýnské vodě daly vyvolávat fotografie a sám ještě pamatuji, že Labe pod Dvorem Králové mělo vždy ten odstín, na který barvili onoho dne v místní textilce. Kdybychom na to, co jsme jedli a co jsme vypouštěli a sypali na pole v šedesátých letech uplatnili dnešní normy, zjistili bychom, že jistojistě musíme záhy zemřít (moje nebožka babička v prostředí venkovské idyly ctila a milovala plastické hmoty a insekticidy typu DDT či HCH - výdobytky techniky její éry - a ráda se jimi obklopovala).

Čína jakýmsi způsobem v obdobě této éry žije, v optimismu a konjunktuře po létech hrůz a zmatků, a to evropského návštěvníka mate. Pokud si ale vybaví volební plakáty padesátých a šedesátých let, spatří na nich zejména mohutně čmoudící továrny - nejen na východ od železné opony, ale třeba i v Rakousku a západním Německu. Podobně je dnes i v Číně, i se všemi důsledky.

Živě si vzpomínám třeba na potůček v S'-čchuanu, který bych se asi bál i přebrodit, v němž se s největším klidem potápěl párek krásných pestrých ledňáčků. Raději jsem si nikdy nepřipouštěl, co všechno je v rozmanitých pochoutkách, které jsem konzumoval, ale faktem zůstává, že tamní průměrný věk se příliš neliší od našeho.

Vcelku nemám pochyby, že se environmentální problémy podaří Číně za čas zvládnout, jakési náběhy k tomu byly patrné už před několika lety. Ani západní sportovci si pravděpodobně plíce nezničí, jak se přemrštěně obávají. Jen oba světy se nedůvěřivě poměřují a snaží se jeden druhého "dostat" - na čem, to je poměrně jedno.

Autor je filozof a biolog